Čím byla pro film Láska je láska roztomilá postava marihuanové dámy Elišky Balzerové, tím se v případě volného pokračování Život je život stává již minule jiskřivý, nyní klíčový hrdina Ondřeje Vetchého. Na něm stojí posun od komedie lyricky smířlivé k bláznivě ztřeštěné – bohužel posun polovičatý.
Vetchého tatík, jenž diktátorsky řídí povadlou manželku a tři dcery s problémovými partnery, utíká z šedé existence do hrdinných představ jako kdysi Jean-Paul Belmondo v Muži z Acapulca. A od první scény, kdy se vynoří z bazénu, přičísne a urostlou postavou v plavkách proráží houf obdivovatelek, je zjevné, že i „druhé já“ dobrodruha Vetchý zvládá. Dokonce že ho baví. Bohužel všichni ostatní v „bondovce“ tvoří jen jeho víceméně neobratný komparz, počínaje kráskami a konče rabiáty.
Hra na světáckou akci musí totiž vypadat opravdově, nespoutaně, bohatě; to tady chybí. V drobnostech potěší – třeba při nešikovném naskakování ležérního agenta do vozu, jímž Vetchý zjevně kolegu Belmonda zdraví. Ale přestřelka ve zběsilé jízdě připomíná spíš nechtěnou kašírovanou parodii, přestože snímku připisuje pět procent navíc – za ojedinělou diváckou exkurzi do stále zavřeného tunelu Blanka.
Mimochodem inspirace francouzským filmem, který Philippe de Broca natočil v roce 1973, je více než zjevná. Stejně jako Belmondův spisovatel škváru, i Vetchý si ve fantazii do role zlosyna dosadí soka v lásce. Jenže jsme v Česku, hrdinou je tedy nepříliš bystrý policista a tajemným poskokem nepřítele záhadný Sperminátor, jenž přivedl jeho nezletilou dceru do jiného stavu. Tím se zápletka ocitá jednak na hranici katastru, v němž se rozkládají Kameňákov a Babovřesky, jednak na předvídatelné cestě k rodinné smířlivosti nad miminkem.
Na obranu tvůrců je však třeba dodat, že při vší líbivé lidovosti se Život je život vyhýbá prvoplánovým vulgaritám a že dialogy sehraných filmových manželů Simony Stašové a Vetchého „Ty už máš radši pivo než mě! – Když mám žízeň!“ najdou vděčnou odezvu. Rituál jejich vztahu vyzařuje tesknou něhu, již však banalizují nevinné zástoje z rodu pamětnických veseloher typu Hodíme se k sobě, miláčku? A ještě jedna věc chybí kýženému žánru: důsledné pointování situací.
Prostě crazy komedii utržené ze řetězu se u nás nedaří. Což zamrzí: když už máme herce s bondovskými svaly, šarmem i sebeironií, proč mu rveme pivní bříško zpátky do domáckých trenek?
