Chtějí-li si Válečníci zopakovat neopakovatelný zážitek znovu na zimním stadionu, musí ve středu uspět v Nymburce a sérii vrátit domů. Ztropí senzaci?
„Nebudeme mít hlavy dole, chceme k třetímu utkání přijet s myšlenkou na výhru a zdramatizovat sérii. Vypadá to absurdně, ale my to máme napsané v erbu,“ nevzdával se děčínský trenér Pavel Budínský ani po pondělní porážce 61:87, kterou hltala rekordní návštěva v historii ligy. Nymburk od 20.05 zkusí využít mistrovský mečbol, v sérii vede 2:0 a míří za 12. titulem v řadě.
Umíte si představit, jak by to v sobotu vypadalo, kdybyste finále zdramatizovali?
Možná ani Nymburk by se nezlobil, kdyby přijel příště. Ale možná bychom museli hrát v O2 areně pro 17 tisíc lidí. Jestli někteří váhali, proč děláme tuhle změnu, tak 4 850 diváků to vysvětlilo. Naše Maroldovka je jen pro dvanáct stovek fanoušků. Na zimním stadionu to bylo unikátní. Nejen Děčín, ale i Nymburk si to musel užít. Kultura fandění, to je tady letitá záležitost. Kéž by takových utkání bylo víc.
Vysoko jste prohráli, přesto vás fanoušci vytleskali. Jak vám bylo?
Kdybych neviděl skóre na tabuli, myslel bych si, že jsme vyhráli. Ovace ve stoje, když prohrajete o 26 bodů, to je snad možné jen v Děčíně. Tohle byl nejkrásnější zápas, který jsem koučoval v nejvyšší soutěži, protože atmosféra byla fantastická. A myslím, že Nymburk to donutilo hrát s maximální koncentrací a úsilím. Co předvedli fanoušci, to je na klobouk dolů.
Ovlivnila kulisa a neznámé prostředí váš tým?
Bavili jsme se o tom v šatně. Kluci z Nymburka jsou zvyklí na takové situace, hrají evropské poháry a VTB ligu, umí se připravit na jakékoli prostředí. My jsme dost závislí na Maroldovce, to se o nás ví, lidi nás tam dokáží vybičovat k výborným výkonům. Ale jak říkal nymburský Luboš Bartoň: naši hráči v téhle kulise makali, šroubovali. Když jsem se podíval po tribunách, měl jsem pocit, že jsem někde s reprezentací na Balkánu, v Turecku, kde lidé basketu hoví. Kluci byli od začátku do hry zanícení, vedli jsme 6:0 a lidé si asi říkali, ať už to skončí. Jenže já jen čekal, kdy začne ten nymburský kolotoč. Sice v úvodu hledali tvář, ale kdokoli z lavičky jim dá impuls a může změnit obraz hry. Což se také stalo. Systematickému tlaku Nymburka na obou polovinách hřiště jsme nakonec podlehli.
Mít druhého rozehrávače Anthony Tuckera, vypadal by zápas jinak?
Mrzí mě, že tady nemůže být, bohužel je už doma v Americe a léčí si zranění. Tomáš Vyoral ve 22 letech musí čelit obrovskému tlaku, ale snaží se, pere se s tím. Stejně jako ostatní. Nikomu není co vyčítat. Pro některé hráče je to křest ohněm.
V prvním zápase jste Nymburk zaskočili zónovou obranou.
Daleko se očekávat, že Nymburk se poučí z prvního utkání, rozebere svoji situaci. A některé naše technické a mentální nedostatky se proti tak silnému týmu projevily. Hrát takové zápasy každý týden, hráči by rostli. Připomínalo mi to mistrovství světa v hokeji, kdy Kanada všechny vyučovala skvělým pohybem hráčů i puku, skvělou myšlenkou i zakončením. V závěru jsem cítil z hráčů drobnou frustraci. Všichni chtěli, aby sen pokračoval, ale byla tu realita. Já se je snažil ještě dostat zpátky, aby pokračovali dál a neskočilo to úplným fiaskem. Diváci by si to nezasloužili. Myslím, že to dopadlo pozitivně.
