Pod stropem moderní pražské haly se za mohutným sklem skrývá místnost, odkud se všechno řídí. Z hlediště těžko uvidíte dovnitř, zevnitř zase máte přehled o všem, co se na ledě a na narvaných tribunách děje.
„Tři, dva, jedna, Libor!“
Ozve se pokyn a moderátor Bouček začne mluvit, na známou tvář čeští fanoušci zabírají, cizince si získá dokonalou angličtinou.
V režii O2 areny to vypadá trochu jako na kosmické stanici - desítka malých obrazovek, stovky tlačítek, počítače, mikrofony...
Právě tady se lidé z produkce snaží, aby měli návštěvníci hokejových zápasů i zážitek navíc. „Chceme, aby člověk, který přijde na celý hrací den a sleduje třeba i tři zápasy, viděl pokaždé něco nového,“ říká Martin Zahálka, režisér zápasového programu.
Je potřeba mít v repertoáru hodně písniček, záběrů na kostku, grafiky do digitálního prstence v hale. Všechno vybírá Zahálka a jeho lidé? Ne tak docela - hudbu, která se pouští po vstřelené brance si mohly jednotlivé týmy zvolit samy.
A jak se vám může poštěstit, aby se při přerušení byli nad ledem vidět taky? „Být výstřední, nesedět na sedačce, začít tancovat, určitě se na kostku dostanete,“ radí s úsměvem „rejža“.
Poutavá scénka se odehrála před týdnem při utkání Česko vs. Kanada (3:6). Nic netušící dívka byla požádána svým milým o ruku přímo před 17 tisíci lidmi. Smála se a brečela zároveň a řekla ano.
Od té doby produkční O2 areny dostávají prosby, aby zařadili další žádosti o ruku či přání k narozeninám. „Byla to svým způsobem výjimečná událost, nechceme, aby se opakovala a stala se z toho běžná věc,“ vysvětluje Zahálka.
Už takhle je sehraný tým „neviditelných“ pracovníků zavalený běžnou agendou. Šichta jim začala už před startem turnaje, zvýšenou pozornost věnovali přípravám slavnostního zahájení, teď už je prý režim trochu klidnější.
„Ale pracovní doba je stejně dlouhá, přicházíme v osm ráno a už se nám povede odejít i před půlnocí,“ řekl hlavní produkční Marcel Voneš.
