Jak vás napadlo skákat na severní pól?
Na počátku byla myšlenka přistát na úbočí Everestu. Na podzim roku 2012 jsem odjel do Nepálu a skočili jsme to. Bylo nás tenkrát jedenáct, pět Američanů, Novozélanďanka, Australan, tři Slováci a já. Byl tam řídký vzduch, takže jsme měli velké padáky a na obličejích kyslíkové masky, přistávací plocha nebyla velká a náhradní plocha nebyla žádná. Ale skočili jsme to. Nebýt himálajského výletu, nebylo by nejspíš ani seskoku na ten pól.
Jak to?
O rok později se totiž do Nepálu dostal další český parašutista Libor Frýzek. Po jeho návratu jsme si hodně povídali a dostali jsme se i k tomu, že partička, se kterou byl u Everestu on, se chystá seskočit na severní pól, protože jeden z nich má známosti, přes které to umí zařídit. U jejich seskoku jsem tehdy nebyl, ale přes jeho známosti jsem se tam dostal nakonec též.
Na severní pól jsem trénoval za slunka
Trénoval jste na to nějak?
Ano, pořídil jsem si větší padákový postroj, abych se do něj vešel i s mnoha zateplovacími vrstvami oblečení. Na takovou tu pucku, tedy polštářek, za který se tahá při vyhazování výtažného padáčku, jsem navlékl novodurovou trubku, aby šla snadněji nahmatat. Opatřil jsem si válenky, boty ruského návrhu a kanadské výroby, a teplé rukavice. A obrovskou bílou helmu, dvojité lyžařské brýle a kuklu přes celou hlavu i s obličejem. V tom všem jsem jako magor udělal několik zkušebních skoků za slunečných odpolední.
Jaké tam byly podmínky? Co zima za volného pádu a na padáku? Je seskok v takovém mrazu vlastně ještě zábavný?
Měli jsme štěstí na počasí. Skákali jsme dvakrát, při prvním arktickém seskoku bylo minus jedenáct, při druhém minus patnáct, takže teplo, pokaždé viditelnost do nekonečna, žádná mlha, žádný mrak. Byl jsem dobře oblečený, nebyla mi zima. A skákání mě baví, takže myslím, že by mě to těšilo, i kdybych při tom trochu klepal kosu.
Šli jste poté do sauny?
Nešel, ale ne proto, že by tam nebyla. Rusové si tam vysekali do ledu bazén, do kterého lezli, a pak utíkali do přetopených stanů, v nichž se tam bydlí. Já ne, já jsem spíš normální. (smích)
Jak seskoky probíhaly?
Tím prvním jsem se vlastně na Arktidu vůbec dostal. Nastoupil jsem v ruském přístavu Murmansk do obřího čtyřmotorového nákladního tryskáče IL-76 a po tříapůlhodinovém letu jsem počkal, až se mu vysype ze zadku náklad paliva, stavebního materiálu a potravin, a pak jsem mu z toho zadku ve výšce 1 700 metrů vyběhl i já. Já a tři Rusové, jednomu z nich se v celkem dramatických rotacích povedlo mě při výskoku vyfotit.
Výskok z takového monstra musí být hukot.
To tedy! Ta věc letí rychlostí 400 kilometrů za hodinu, takže vítr, co parašutistu popadne pod letadlem, přesahuje na Beaufortově stupnici třiapůlkrát hranici toho, čemu se říká orkán. Byl to hukot přesahující hranici masakru. Když v tom nepadáte rovně, někam se roztočíte a chvíli to trvá, než se zorientujete. Já jsem padal rovně a se zkrácenýma nohama, takže mě to jenom chytlo za bradu a lámalo v zádech, ale rychle a plynule jsem z toho vyplaval. A po přistání bylo ticho. Ticho. Po tom zvláštním výsadku jsem byl naživu a všude byla spousta světla a ticho. To byl dost hezký okamžik.
Hlavně minout Kanaďany
Opravdový seskok na pól vás však teprve čekal.
Ten byl z vrtulníku MI-8 z výšky tří tisíc metrů. Napřed jsme doletěli na pól, letěli jsme hodně nízko, bylo to takové letové pojíždění, sotva dvacet metrů nad ledem. Poblíž pólu pilot chvíli dupal podvozkem do ledu, jako by se štítil přistát. Zkoušel, jestli ho to unese, vždycky to tak dělají. Pak jsme dosedli a servisní tým hned vyběhl s velkým dlouhým vrtákem a dělal díru. Když tam toho zmizel metr a pořád žádná voda, zavolali na nás, že se může vystoupit. Pól byl v minutě pokryt kanadskými turisty, co přiletěli s námi, vytáhli šampaňské a skleničky a užívali si.
A vy jste si obhlédli místo na doskok?
Prošel jsem si to s ruskými paragány Sašou a Voloďou, co tam nebyli poprvé a dělali mi technickou podporu. Se Sašou jsme se pak znovu vznesli a Voloďa hlídal doskokovou plochu. Nahoře mi Saša ukázal, ať jdu, tak jsem se procpal úzkými bočními dveřmi a vyskočil jsem. Padal jsem vsedě. Po otevření jsem docela dlouho hledal místo přistání, nakonec jsem se na zem snesl raději před Kanaďany, než abych to napral do nich.
Trefil jste se přesně na pól?
Ne, ale to nebyla moje ambice. Spíš bylo potřeba nevrazit do těch Kanaďanů, co tam postávali se sklenkami a koukali. Ustoupili asi o dvacet metrů, jenže ne stranou, ale ve směru přistání. Tak jsem přistál asi deset metrů před pólem. Jenže já na přistávání na přesnost nemám dovednosti ani padák, takže to bylo, myslím, dost dobrý.
Jaké byly přípravy na seskok?
Před seskokem na pól mi Voloďa, který zůstával na zemi, řekl, že mi v místě doskoku odpálí dýmovnici. Jenže mi hned vzápětí objasnil, že mi na sněhovém pozadí k ničemu nebude, protože je bílá. „Jenže když už ji tady mám, zpátky ji nepovezu, prostě ji tady řachnu,“ dodal však. Tak tam asi nakonec opravdu hořela bílá dýmovnice, já to ale nevím, já ji neviděl.
Jak dlouho jste byli na samotném pólu? A jak dlouho na celé výpravě?
Na pólu jsme zůstali asi dvě hodiny, jen co kanadská parta dopila to šampaňské a odpálila pár golfových míčků. Nevím, proč si tam přivezli golfové hole a míčky, ale co… já jsem měl zase padák.
Čeho jste se nejvíc bál? Hrozí tam nějaké jiné nebezpečí než při běžném skákání?
Nebál jsem se. Měl jsem respekt a hodně jsem o všem předem uvažoval, ale strach by mi nepomohl. Zvýšená rizika tam přirozeně byla, hlavně při výskoku z tryskáče. Obecně platilo, že to chce nějakou zkušenost, takovou tu rutinu, při níž vás nevyvedou z míry různé drobné nedokonalosti.
Jaké konkrétně?
Například neustále se měnící dohody o tom, kdy co bude, odkládané starty a náhlé spěchy. Nesmí přijít stres, to jsou pak i snadné věci problém. Před výskokem z tryskáče mi třeba řekli, že dole v táboře bude ležet šipka, která bude ukazovat směr větru. Nebo možná ne, možná bude naopak ukazovat směr přistání...
Jak jste to vyřešil?
Musíte to pak ze vzduchu nějak vyhodnotit. Přece tam budou ležet ty bedny s nákladem a vedle nich budou padlé padáky, padlé po větru, takže tak to vlastně poznáme, říkal jsem si. Jenže při padání koukám, že ony nákladní padáky leží každý jinak. Řekl jsem si, že se do žádného vyhodnocování nepohrnu, pověsil jsem se na brzdy, nechal jsem všechny, ať mě podpadnou, a díval jsem se, jak to vyhodnotí oni. No, prostě skoro nebyl vítr. Tak jsme přistáli ve směru šipky, protože to bylo jedno.
Co vybavení? Fungovalo normálně?
Ano. Padák se otevřel, letěl a přistál úplně normálně, nic na něm nezmrzlo, nic se nezadrhlo, nic neodpadlo. Přístroje fungovaly a ukazovaly správně. Říkal jsem si, že bude zajímavé zjistit, co s přístroji udělá takových minus třicet čtyřicet stupňů, a sdělit to lidstvu. Ale lidstvo má smůlu, bylo tam teplo.
Jak dlouho skáčete? Kolik za sebou máte seskoků?
Pět let a naskákáno mám patnáct set.
Jaké máte v hlavě další seskoky, co ještě plánujete?
Jižní pól se teď vyloženě nabízí.
