Pravnuk autora Švejka není jen kuchař, teď Martin Hašek vydá i desku

  • 1
Potomek spisovatele Jaroslava Haška si plní sen. Se skupinou Pátrači vydává své první album. Rodinnou hospodu v Lipnici nad Sázavou ale opouštět nehodlá. Naopak, připravované album bude právě dárkem pro hosty restaurace, kteří se přijdou najíst. Obdarovat jich chce až deset tisíc.

Jeho slavný pradědeček Jaroslav Hašek prý zpíval hodně rád, ale hodně falešně. Pravnuk Martin Hašek je na tom v této oblasti mnohem lépe. V desetitisícovém nákladu vydá brzy svoji první desku, na kterou jsou již teď dobré ohlasy. Znamená to, že pravnuk pomalu opouští hospodu U České koruny, kde jeho celosvětově známý předek napsal část Švejka?

Jak jste se dostal k muzice?

Můj táta hrával na kytaru. I nám doma před spaním, různé Ovečky, Olympiky a tak. U nás doma vždycky visela na zdi nějaká kytara, pouštěli jsme gramofon. Měli jsme z černého trhu desky Beatles, Czesława Niemena i třeba rockové kapely z Maďarska Locomotiv GT. Poslouchal jsem i Collegium Musicum s Mariánem Vargou. Jejich desku Konvergencie jsem měl úplně rozrytou, tak často jsem ji pouštěl. Odmalička se mi líbil jazzrock. Lákaly mě elektrické kytary, aparáty, lampové zesilovače, tátovy pájky. Tak jsem se do toho pustil.

Haškové v Lipnici

Spisovatel, publicista a novinář Jaroslav Hašek strávil v Lipnici nad Sázavou závěr svého života. Pod místním mohutným hradem vznikla také podstatná část celosvětově proslulého románu Osudy dobrého vojáka Švejka. Hašek zemřel v Lipnici 3. ledna 1923 v pouhých 39 letech. Pochován je na místním hřbitově, v červenci 2008 mu byl poblíž jeho oblíbeného hostince U České koruny odhalen pomník.

Jeho vnuk Richard Hašek, rodák z Prahy a bývalý voják z povolání, lipnický hostinec se svou rodinou na přelomu tisíciletí zrekonstruoval. Richardův syn Martin Hašek v něm působí jako kuchař.

Kdy jste poprvé sundal kytaru ze zdi a začal hrát?
V první třídě na španělku. Tátu jsem poprosil, aby mě naučil první akordy. Začínal jsem Krylovými písničkami, ale moje úplně první byla Holubí dům. Tak mě to chytlo, že jsem nemohl vůbec usnout. Hrál jsem ji až do rána, ruce jsem měl odřené do krve. Od té doby jsem se kytary nepustil.

Co bylo dál?

Ve druhé třídě mě táta přihlásil na angličtinu, tehdy jsem tam byl jediný žák. V té době se ještě vyučovala na školách ruština. Jak jsem se postupně učil anglicky, tak jsem začal hrát písničky Beatles. Během základky jsem měl všechny jejich skladby zmáklý. Potom nadešel čas elektrické kytary. Táta mi na ni přispěl půlkou peněz, tu druhou jsem si vydělal na brigádě. To už jsem byl na elektrotechnické škole, na ČVUT. V té době začala valit Nirvana a podobné kapely. Bral mě i Jimi Hendrix.

A vaše první skupina?
Moje první bluesová kapela byla Bluesense. Hrál tam se mnou třeba Ludvík Kulich, který teď vystupuje s Anetou Langerovou. Měli jsme koncerty, objížděli jsme republiku. Vydělané peníze jsme investovali do lepší aparatury. Pak jsme ještě měli grungeovou kapelu s mým velkým kámošem Michalem Koubkem. Začínali jsme objíždět větší festivaly.

Do toho přišla vaše slavná hospoda v Lipnici spojená s vaším pradědečkem, autorem Švejka?

Ano, to bylo v roce 2002. Muzika šla do pozadí, ale při vaření jsem si stále promítal tu hudbu v hlavě. Po roce 2005 se mi podařilo sehnat partu nejlepších muzikantů v Humpolci. S touto kapelou Pátrači jsme se shodli, že náš úspěch založíme na tom, že budeme hrát pouze v Humpolci. Máme tak pět koncertů do roka.

Jak jste se rozhodl pro první desku?

Moje ambice byly šlápnout do toho pořádně, natočit opravdu dobrou desku. Od loňského srpna jsem byl ve studiu. Mně se také líbí originální nástroje. Hammondky a Fender piana, starý synťáky a kytary, efekty. Půjčil jsem si peníze a objednal to z Ameriky. I u nás jsem to sháněl. Pak jsem to nějak zaplatil. Ta cesta ke snu byla úspěšná.

Hrajete i na klávesy?

No pozor, já jsem začal v dvaatřiceti chodit do lidušky tady v Lipnici, byl jsem nejstarší žák. Přede mnou tam hrál nějaký prvňáček, který to uměl desetkrát líp než já. Do té doby jsem na klávesy nehrál. Říkal jsem si, to je v háji, už jsem na to starej. Byl jsem línej učit se noty a ohrávat písničky, které se tam děti učí. Tak jsem to přeskočil na písničky od Petra Hapky. Třeba jsem řekl učiteli, že se mi hrozně líbí písnička Dívám se, dívám, aby mě to naučil. Pak jsem to nadřel po akordech. Takže jsem se naučil na piano a noty neumím. V rámci svých možností to používám, dělám si tím radost.

Jaký je to styl ta vaše první deska?
Asi jazzrock, když mám použít nějakou škatulku. Je to i směsice toho starého dřevního funku, který se mi líbil u Jamese Browna. Řekl jsem si, že první desku udělám tvrdší. A druhou bych udělal příští rok - folkovou.

Skládáte si muziku i texty?

Do studia jdu s hudebním nápadem a tam začneme skládat, rozvíjet ho dál. Texty potom píšu na náladu písničky. Ale paradoxně mi přijde nejlepší bluesová písnička Zahraj mi, kamaráde, která vznikla na základě textu.

Cédéčko vyjde kdy?
Prvního června. Vyjde deset tisíc kusů, nebude v prodejnách. Nechci na tom vydělávat. Budu je dávat lidem, kteří přijdou v Lipnici do hospody a utratí tam nějakou kačku na obědě. Dostanou ji jako dárek ode mě. Myslím, že se do dvou let rozdá. Ale ještě jsem to detailně nepromýšlel. S kapelou Pátrači zahrajeme 18. července v amfiteátru pod hradem na Haškově Lipnici, kterou pořádám. Tam to rozbalíme.

Prostřednictvím jednoho serveru děláte sbírku na vylisování vaší desky. Požadovanou částku už tam máte překročenou a přispěvatelům se odměníte. Jak to celé funguje?
Lidi mě tam můžou zasponzorovat různou částkou. Podle výše příspěvku dostanou CD, knihu o Švejkovi s podpisy naší rodiny či pobyt u nás na Lipnici. Přijedu i na osobní koncert, zahraju na narozeninách. Je to hezké, že to funguje a známí posílají peníze. Není to o tom, že člověk dá něco na web a naskákají mu tam peníze. Je to normální obchod, když máte co nabídnout. Většinu peněz na desku jsem dal ze svého.

Jak vypadal váš život před Lipnicí, když jste ještě neměli hospodu?
Byl jsem na civilní službě v Dejvickém divadle jako osvětlovač a zvukař. Jezdil jsem po Praze metrem v takové depresi a ptal se sám sebe, co s mým životem bude. Pak jsem šel v dvaadvaceti do kuchyně hotelu Praha, kde máma dělala generální ředitelku, měla pod sebou 130 lidí. Neuměl jsem ani loupat cibuli. Nepustili mě ani čepovat pivo, že prý je to složité. Pak jsem začal okoukávat, jak kuchaři vaří. A když byl jeden ožralý, tak jsem to zkusil za něj, děkoval mi. Najednou jsem zažil pocit, že se vrací prázdný talíř, že jsem udělal skrz jídlo někoho šťastným. Řekl jsem si: Hele, já takhle umím vydělat peníze pro rodinu. Pak už se rekonstruoval dům na Lipnici, kde praděd napsal Švejka. Poznal jsem, jak tam vypadá zima, když se zavře hrad. Nebyl plyn, sám jsem tam v krbu topil dřevem, koupil jsem kvůli tomu les. Házel jsem do velkých kotlů metrové klády. Z pražského života jsem se stal hospodským na Lipnici, který umí uvařit. Začalo se mi to líbit. Našel jsem se tady mezi kastelánem, panem nadlesním, doktorem. Můj táta je profesionální vnuk Jaroslava Haška. Přijmul jsem to a teď se mi začíná vaření propojovat i s muzikou.

Znamená váš hudební výlet, že lipnickou hospodu pomalu opouštíte?
To ne. Jsem introvertní typ, který má rád svoji kuchyň a svůj klid. Deskou si plním sen, chci udělat dobrou práci, která dýchne nějakou náladou. Tím největším oceněním bude, když si lidi budou chtít pustit to cédéčko vícekrát.

Jak na tom byl s muzikou praděda?
Z Ruska si přitáhl nějakou balalajku. Na některých fotkách má před sebou španělku. Jestli na ni hrál, to nikdo neví. Každopádně největší haškolog Radko Pytlík říkal, že zpíval strašně rád, ale strašně falešně. Prý se to nedalo poslouchat. Ale když zpíval mongolsky, tak to prý byla paráda!