Třeba už proto, že odmala fandí Spartě, která zatím vedoucí Plzeň marně nahání. A sparťanským rivalům góly dávat umí, to už dokázal v úvodu jara.
„Největší zážitek pro mě zatím byl, když jsem dal dva góly Slavii. To bylo jako sen,“ rozplývá se ještě teď při vzpomínce na utkání v Edenu. „Odmalička jsem byl sparťan a pořád mám Spartu v srdci, mám ji rád. I z pohárového gólu proti Plzni jsem byl nadšený. Zvlášť proto, že to byla hlavička, já moc gólů hlavou nedávám.“
Trefa z úvodního utkání pomohla otočit skóre na 2:1, v odvetě Potočný proměnil penaltu v rozstřelu a jeho tým překvapivě poskočil do semifinále místo favorita. Kromě toho stihl rodák z Roudnice ještě tři ligové góly: vedle zmíněných tref proti Slavii ještě parádní přímý kop v utkání s Mladou Boleslaví. A liga má nový objev.
Napadlo vás vůbec během zimní přípravy, že se v lize tak rychle prosadíte? Že budete hned hrát v základu?
Vůbec jsem to nečekal. Přišel jsem v polovině přípravy, byl jsem rád, že jsem tady vůbec mohl zůstat. Určitě jsem nepočítal s tím, že budu hned hrát v základu a dávat góly v lize. Vždyť ještě na podzim jsem je dával v Brozanech.
A kromě toho jste chodil do zaměstnání.
Jo, prodával jsem značkové oblečení v jednom obchodě na Václaváku.
Už jste se smiřoval s tím, že to na vrcholový fotbal nebude? Že se budete muset uživit jinak?
Já jsem i teď vlastně smířenej se vším. Vím, že kdyby se mi přestalo dařit, budu se muset vrátit do práce. Aspoň jsem na to už zvyklý, byla to životní zkušenost. Každý by si to asi někdy měl vyzkoušet. Ale jsem rád, že teď mě živí fotbal. Je to úplně jiné - a určitě lepší, než prodávat v obchodě. Po všech stránkách.
Jak jste práci zvládal? Zažil jste třeba někdy konflikt se zákazníkem?
Ne, vůbec. Já jsem flegmatik, sám vidíte, že se pořád směju. I kluci mi to pořád říkají, ptají se, co se děje, proč se usmívám. A já jim říkám, že jsem prostě šťastný člověk. Jsem rád, že jsem teď tady, ale na obchod mám jen dobré vzpomínky. Příjemný kolektiv, holky, pár kluků. Pohoda.
Jak jste se k takové práci dostal?
Moje kamarádka z Roudnice tam pracuje, stará se o výlohu a o celkový vzhled obchodu. Ta mě doporučila, že prý nevypadám nejhůř. Takže bych mohl na zákazníky dobře působit.
Stál jste za pultem?
Ne, já jsem měl za úkol chodit po obchodě a oblečení nabízet. Měli jsme povinnost hned se zeptat zákazníka, jestli něco nepotřebuje, jestli shání něco konkrétního.
Pak se najednou všechno otočilo a z prodavače je jarní objev ligy. Jak se to přihodilo?
Zavolal mi můj manažer pan Chovanec, že je možnost jít do Teplic, že bych měl s klukama odletět na Kypr na soustředění. Pro mě to byla v dobrém slova smyslu rána, úplně se mi změnil život. Co se teď kolem mě děje... Prostě žiju ve snu.
Ale nebylo jisté, že v Teplicích dostanete smlouvu. Nebál jste se opustit práci a vyrazit za dobrodružstvím s nejistým koncem?
Popravdě, to jsem neřešil. Hrál jsem sice „jen“ v Brozanech, ale na to, že to byla divize, jsem měl dobré platové podmínky. Neříkám, že to bylo stejné jako teď tady, ale nežil jsem si nejhůř.
Tvrdá rána, gól z rohu? Potočný zvládne oboje |
Jak se vám v Brozanech líbilo?
Velká pohodička. Všechny kluky jsem tam znal, protože Roudnice, odkud pocházím, je kousek. Mám tam třeba kamaráda Jirku Vacka, se kterým se znám úplně odmala, i když on je o deset let starší. Nebo Matěj Marič, Radek Cibulka, tomu jsem říkal, že je můj Jirka Šlégr, když mě chránil a dostal červenou... Sešla se tam opravdu super parta.
Byl to hlavní důvod, proč jste upřednostnil Brozany před pokračováním ve vyšší soutěži?
Měl jsem sice nabídku ze druhé ligy z Vlašimi, ale rozhodl jsem se takhle. Bral jsem to tak, že si najdu práci, v Brozanech taky nějaké peníze dostanu a budu po všech stránkách spokojený. A taky trenér Bičovský byl super, známe se už z dorostu Roudnice a máme spolu pořád výborný vztah. Byl jsem moc rád, že tam je, vlastně jsem tam šel hlavně kvůli němu.
Nenapadlo vás, že odchodem do divize si ve třiadvaceti pomalu zavíráte dveře do velkého fotbalu?
Já jsem si myslel, že fotbal už vrcholově hrát nebudu. Byl jsem smířený s tím, že v Brozanech zůstanu. Ale pak se mi začalo dařit, dával jsem góly... A teď jsem moc spokojený, že mi to pomohlo sem do Teplic.
Do ligy jste přitom nakoukl už před čtyřmi lety v Bohemians 1905. Proč to tehdy nevyšlo?
Když to řeknu upřímně, byl jsem v té době blbec. Ne že bych nedával fotbalu všechno, to jsem myslím dával vždycky, ale měl jsem svou hlavu a dělal jsem si všechno, jak jsem chtěl. Musel jsem se nad sebou zamyslet. Teď jsem starší a už to mám v hlavě srovnané.
Z Bohemians jste potom hostoval v Opavě a v Táborsku. Jak to vypadlo tam?
Opava byla super, nemůžu o ní říct nic špatného. Skvělí fanoušci, atmosféra, byl jsem tam spokojený. Ale Táborsko, to byla zvláštní kapitola. Uzavřel jsem se tam sám do sebe, asi byl můj životní omyl, že jsem tam šel. Tým byl dobrý, ale já jsem hrál úplnou tužku.
Teď naopak válíte, překvapil jste celou ligu.
Hraju, daří se mi, mám to kousek domů do Roudnice. Jsem spokojený a moc se mi tady líbí. Prostě splněný sen!
