Móda režírujících herců zpravidla dokládá moudrost úsloví Ševče, drž se svého kopyta a ani hrdina Harryho Pottera či Lásky nebeské netvoří výjimku – tedy při své druhé režii. Prvotinu Zimní host natočil Alan Rickman nečekaně osobitě, ovšem u Královy zahradnice divák nepozná, kdo ji vypráví a hlavně proč. Coby král Slunce, od úvodního ranního rituálu po civilní rozhovor se zahradnicí v podání Kate Winsletové, navzdory tíze kostýmů a obřadnosti jazyka vyzařuje Rickman své spolehlivé charizma; za kamerou však zůstává obyčejným nádeníkem režisérské profese.
Musím se bránit, když mne stále škatulkují jako SnapeaRozhovor s Alanem Rickmanem  |
Zdobnost a prostor, kterými si pomáhá, seč omezený rozpočet dovolí, nemají čemu sloužit. Zápletka patří do skupiny ušlechtile unylých romancí: žena poznamenaná rodinnou tragédií se prosadí ve světě mužů, moderně řečeno „v tendru na veřejnou zakázku“ výstavby zahrad ve Versailles, a zároveň okouzlí svého nešťastně ženatého šéfa neboli melancholicky přitažlivého Matthiase Schoenaertse.
Napůl Popelka, napůl Angelika objevující zákulisí dvorských intrik; Winsletová postavu zemité ženy „krev a mlíko“ s rukama od hlíny a jasnou myslí sice zvládá, ale spíše rutinérsky než objevitelsky. Odzbrojuje, dokud se ještě může opřít o stopy humoru, ovšem postupně se emancipovaná pohádka ze starých časů proměňuje v tklivé melodrama, které se s britsky zdrženlivým herectvím vysloveně míjí.
Ospale průhlednou historku probudí pár akčních okamžiků, ze kterých však čiší, že se Winsletová raději popasuje se stavidlem v proudech ledové vody než s dialogy jako z červené knihovny: „Jsi-li vyhladovělý, nasytím tě.“
Nakonec nejzajímavější se zdá faktografická stránka příběhu, počínaje smělými nákresy architektů zámeckých parků a konče bitvou najatých kopáčů o každičký metr půdy.
Králova zahradnice sice buduje jen zlomek nesmrtelného projektu, ale svět před zrodem Versailles, bahnitá krajina čerstvě otevřených ran objevuje krásu bez krajek a brokátu tam, kde by ji divák nečekal a režisér možná ani nezamýšlel.
