Nadšenci, kteří odlili kopii kanonu z věhlasné švédské Vasy a vystřelili z ní, projevili značnou odvahu. Děla z počátku 17. století totiž byla často nebezpečnější obsluze než nepříteli. Na vině byl materiál i náročnější obsluha.
„Vasa by byla daleko efektivnějším válečným nástrojem, než jsme mysleli,“ zhodnotil historik muzea Vasy Fred Hocker poté, co se nad zkušebním polygonem rozplynul dým z výstřelu. V půl metru silné dřevěné desce představující bok nepřátelské válečné lodi zela díra s rozšklebenými okraji. V boji by to znamenalo, že by náboj pronikl do útrob druhého korábu a tam by způsobil pohromu, kterou je nejspíš lepší si nepředstavovat.
Válečné koráby té doby všeobecně byly velice efektivními válečnými stroji. Vasa se lišila, nebo přesně vzato měla se lišit, moderními zbraněmi.
Čtvrt tuny smrti a ničení
Převážnou část z celkem čtyřiašedesáti děl, které Vasa na své první a poslední plavbě nesla, tvořily kanony vystřelující čtyřiadvacetiliberní, tedy jedenáctikilogramové náboje. Hmotnost boční salvy mohla podle moderních propočtů dosahovat 267 kilogramů. Takovou palebnou sílu neměla při spuštění Vasy na vodu v roce 1628 žádná jiná loď, přinejmenším ne v Baltském moři.
Při výpočtu hmotnosti boční salvy se počítá s použitím protilodních nábojů, ale na palubě švédského válečného korábu byly také střely určené k ničení živé síly soupeře. Předchůdci moderních šrapnelů už tehdy obsahovali směs olověných kuliček a hřebíků, které se po zásahu rozletěly do všech stran a způsobovaly námořníkům hrozná zranění. Z paluby Vasy se daly odpalovat také menší dělové koule spojené řetězem. Jejich účelem bylo strhat lanoví a oplachtění soupeře a zbavit ho tak manévrovatelnosti.
Vasa byla ovšem také loď stavěná na přelomu dvou významných etap. Pod vlivem anglických vítězství nad neohrabanými loděmi španělské Armady v roce 1588 se začalo přecházet od taktiky spočívající v zahákování nepřátelské lodi a jejího dobytí námořní pěchotou k dělostřeleckému souboji lodí plujících vedle sebe v řadě - odtud také pojem řadová loď.
Vasa byla stále ještě schopná zahákování. Její pyšné vysoké můstky měly sloužit jako nástupiště vojáků švédského krále Gustava Adolfa při dobývání korábů polského nepřítele. Mimochodem, tyto můstky přispěly k vysokému metacentrickému bodu Vasy a měly svůj podíl na tom, že se loď na své první plavbě nedokázala po silnějším nárazu větru srovnat na rovný kýl.
Ale zpátky k dělům. Konstruktéři Vasy vlastně nepočítali s tím, že by loď měla pálit plnými bočními salvami. Předpokládali spíš jednotlivé výstřely. Přesto došli k významnému pokroku. Všechny čtyřiadvacetiliberní kanony Vasy totiž pocházely od stejného výrobce a měly s tolerancí pár milimetrů stejnou ráži 146 milimetrů. To na válečných korábech té doby nebylo vůbec zvykem. Lodě byly vyzbrojovány vždy na konkrétní akci, a tak se děla stěhovala nejen z lodě na loď, ale často také z lodí na pevninu. Na dělostřeleckých palubách korábů plujících pod bílými plachtami býval často mix zbraní, který v podstatě znemožňoval jakékoliv efektivní řízení palby.
Může za to Bůh
Na stavbě lodi Vasa pracovalo v letech 1625 až 1628 pod vedením stavitele Henrika Hybertssona asi 400 lidí. Hybertsson sám se dokončení Vasy nedočkal. Zemřel a vystřídal ho Henrik Jacobsson. Vasa se společně se svou sesterskou lodí Äpplet měla stát jedním z rozhodujících faktorů ve válce, kterou od roku 1621 vedl král Gustav Adolf z rodu Vasa proti polsko-litevské jagellonské personální unii.
Plány lodě byly mnohokrát měněny ještě v průběhu prací, a to přímým vlivem nekonečných instrukcí samotného krále. Vysoká bohatě zdobená nástavba se dvěma dělovými palubami a neobvykle vysokým počtem děl snižovala stabilitu lodě. Konstruktéři si toho byli vědomi a žádali o doplnění zátěže, ale král to odmítl.
První plavba Vasy měla být spojená s vojenskou přehlídkou, které chtěl král osobně velet. Vasa měla také panovníka pozdravit plnými bočními salvami. Proto byly v rozporu se zdravým rozumem a základy bezpečnosti otevřeny střílny děl na spodní palubě.
Dne 10. srpna 1628 se tedy Vasa vydala na svou první plavbu. Vypálila jednu slavnostní salvu. Když velká loď opouštěla přístav, zasáhly ji postupně dva poryvy větru. Prvnímu ještě dokázala odolat, ale při druhém se naklonila tak, že otevřenými dělovými střílnami do ní vnikla voda a Vasa se potopila. Na její palubě zahynulo nejméně 30 členů posádky. Pozdější archeologický průzkum mimochodem v útrobách lodi nalezl také dvě kostry patřící mimo všechnu pochybnost ženám.
Vasu objevil v roce 1956 soukromý průzkumník Anders Franzén. Byla zachovalá v pozoruhodně dobrém stavu. V Baltském moři se totiž nevyskytuje mlž šášeň lodní, která napadá a likviduje dřevěné lodní vraky. Na hladinu byla vyzvednuta 24. dubna 1961 a spolu s ní i 14 tisíc dřevěných předmětů včetně 700 soch.Dnes je Vasa umístěna ve speciálně vybudovaném muzeu jako pozoruhodná připomínka starých dob.
Místo epilogu můžeme učinit dvě poznámky. Tou první budiž fakt, že důkladné vyšetřování příčin vedoucích ke katastrofě Vasy vedlo k závěru, že za je za ni odpovědná „vůle Boží”. Rozhodně to bylo jednodušší než obvinit celou řadu konstruktérů, dodavatelů a koneckonců také samotného krále a jeho megalomanii. A druhá: sesterská loď Vasy, už zmíněný Äpplet, prošla úpravou, která snížila metacentrickou výšku a zvýšila stabilitu. Äpplet pak celá léta spolehlivě sloužil ve švédském námořnictvu, dokud nebyl poklidně rozebrán. A protože s jeho kariérou není spojena žádná spektakulární událost jako ta, která dne 10. srpna 1628 postihla Vasu, zůstává Äpplet téměř v zapomnění.
