Kde jste v sobě vydolovala ty síly?
Já nevím. Snad z euforie, že šlo o poslední start. Říkala jsem si: Musím ho přetrpět a pak už bude volno.
Takže jste znovu na trati postupně zrychlovala.
Já jsem totiž byla ze začátku hromaďáku docela líná a moc se mi nechtělo. Ale potom jsem se přesvědčila: Když už jsem tu první položku dala za nulu, tak to ještě zkusím.
Za nulu jste dala i všechny další položky. A na rozdíl od hromadného závodu na mistrovství světa našla správný cíl také vaše úplně poslední rána v závodě.
Před ní jsem si pomyslela: Ta je pro Rybíze (šéftrenéra Rybáře, který na Sibiř necestoval). Protože než jsme sem odletěli, tak mi říkal: Kdybys náhodou ještě někdy byla v takové situaci jako v Kontiolahti, tak tu poslední ránu, prosím tě, tref, ano? Proto jsem se nabádala: Teď musím udělat trenérovi radost.
Fotogalerie ze závodu |
A potom jste byla v takové euforii z povedené rány, že jste hned za střelnicí ujela Dahlmeierové?
Já jsem pořádně nevěděla, kdo je kde za mnou. Tak jsem si myslela, že to bude taktické. Jenže ona mě postupně dojížděla a tím, co udělala na konci, mě úplně vyhodila z rytmu.
Myslíte, jak náhle zrychlila do závěrečného stoupání? Tím vás dostala?
Jo, nejdřív zvolnila, pak zabrala, cukla mi o tři metry a já už neměla sílu ji následovat, abych s ní udržela kontakt do cílové roviny. Tím pádem to bylo rozhodnuté.
Ale druhé místo vás přesto na Sibiři pořádně hřeje, ne?
No to je nádhera, super. Jsem za něj moc ráda.
Co vám prolétlo hlavou, když jste proťala cílovou čáru?
A teď už nic nemusím! Už je to konec!
Hned jste si připíjely s Veronikou Vítkovou a Evou Puskarčíkovou šampaňským. Kdo ho obstaral?
To jsme měly domluvené už od včerejška, s trenérem i s realizačním týmem. Připily jsme si na povedenou zimu.
Její konec symbolizuje, že jste se vrátila do pozic, kde jste už kdysi byla?
Myslím, že ten letošní konec mi hlavně dává naději do budoucna. Lepší je vrátit se pozdě než nikdy.
Příští zimu se tedy chcete porvat s Domračevovou a spol. o velké i malé glóby?
Jo, na to se těším. Netěším se naopak na dlouhé měsíce přípravy, ty pro mě bývají spíš takovým trápením. Zvlášť když se během nich se světem ani neporovnáváme.
Každopádně to vše je ještě daleko. Úplně nejdřív se těšíte, až nyní na slavnostním galavečeru v Chanty Mansijsku pozdvihnete malý glóbus pro nejlepší štafetu zimy?
Jo, za chvilku to nastane. Už jsme tam měly být, máme zpoždění. Ale snad nám ho ještě dají. A snad ho tam nezapomeneme jako já loni v Oslu (malý glóbus za vytrvalostní závod, tehdy ho zachránil kouč Rybář). Ale letos to bude posichrované. Když máme glóbus čtyři, snad si jedna z nás vzpomene a nenecháme ho tam.
