Jaroslav Beck v nahrávacím studiu na škole v Oxfordu

Jaroslav Beck v nahrávacím studiu na škole v Oxfordu | foto: Archiv Jaroslava Becka

Rozehrála se mi hlava, říká mladý mistr zvuku se světovými zakázkami

  • 15
Chyběly mu tři zkoušky do konce studia strojařiny v Plzni, ale on se sebral a odjel studovat zvuk do anglického Oxfordu. Vsadil všechno na jednu kartu a vyšlo to. Dnes pracuje šestadvacetiletý Jaroslav Beck v Londýně a má zakázky od světových gigantů herního průmyslu.

Vytvořil hudbu pro tři trailery série počítačových her Battlefield, zajímají se o něj velká jména herního a filmového průmyslu v Los Angeles. A všechno začalo, když si Jaroslav Beck v patnácti pořídil gramofony.

Měli z takového hlučného koníčku doma radost?
Samozřejmě, že ne. Předtím jsem asi dva roky lítal na větroních, to byla moje hlavní náplň volného času. Pak mě vzal kamarád na festival elektronické hudby, což mě uchvátilo. Myslím, že se mi tam zásadním způsobem rozehrála hlava. Uvědomil jsem si, co bych mohl v muzice dělat. Takže když jsem viděl, že tam hrajou na gramofony, hned jsem pro ně běžel. Doma si jen lehce klepali na čelo. 

Gramofony šly na váš účet?
Pořídil jsem si je z vlastních úspor a docela to bolelo. Koupil jsem si tehdy ty nejlevnější gramofony na trhu, což se později ukázalo jako obrovská výhoda. Když se naučíte na tom nejhorším, nahoru už se jde vždycky snáze. Navíc v Česku nebyla na každé akci úplně standardní technika. Ale mě to nezaskočilo, byl jsem zvyklý na to nejhorší a šel jsem postupně nahoru.

V Česku jste hrál před odchodem do zahraničí šest let. Kam jste se za tu dobu dostal?
Na celorepublikovou úroveň, hrál jsem na spoustě festivalů po celé zemi. Dvakrát na docela vyhlášené brněnské Apokalypse, na Summer of Love, Mácháči a podobně. Splnil jsem si, co jsem chtěl, ale pak přišel zlom. Čas trošku postoupit.

Kdy a proč onen zlom přišel?
Studoval jsem při hraní na vysoké škole strojařinu. Taťka i děda jsou strojaři, takže se ode mě očekávalo, že s tím taky budu mít něco společného. Já jsem ale zjišťoval, že mě strojařina sice baví, mám rád ten systém myšlení a technologie, ale není to obor, který bych měl dělat.

Dlouho to ve mně bublalo, rozhodnutí přišlo, když jsem se měl učit na zkoušku z mechaniky a strávit čtvrt roku něčím, co nechci a nebudu dělat. Bral jsem to jako vyhozené tři měsíce života. A tak jsem tři zkoušky před ukončením bakalářského studia odešel ze školy a rozhodl se, že pojedu do Oxfordu studovat zvukové inženýrství.

To museli mít doma asi stejnou radost jako předtím s gramofony.
Samozřejmě! Já si však myslím, že budoucnost se dělá právě v takových momentech, kdy riskujete úplně všechno. A buď všechno ztratíte, nebo získáte.

Když se hlava rozehraje

„Tehdy jsem zjistil, že asi dokážu rozpoznávat do hloubky, co vlastně v muzice a zvuku slyším. A navíc že díky kreativitě mohu vytvořit neomezené množství zvukových kombinací, které můžou roztancovat nebo upoutat lidi nehledě na národnost nebo jazyk posluchače.

Jaroslav Beck

Právě v patnácti jsem začal dostávat spoustu nápadů jak na melodie a zvukové efekty, tak na spojení zvuku s technologiemi, i když jsem jim v tu dobu ještě úplně nerozuměl. 

Dospělo to do fáze, kdy je jedním z projektů, na kterých teď pracuji, nové a velmi intuitivní ovládání prostorového 3D zvuku, které bude mít využití vesměs ve všech studiích vyrábějících zvuk do filmů po celém světě.“

Stáli rodiče za vámi, když jste jim to oznámil?
Rodiče byli super, i když jsem fakt nevěděl, jak to dopadne. Podal jsem přihlášku do Oxfordu, ale vůbec jsem netušil, jestli mě tam vezmou, ani kde budu případně bydlet. Moje angličtina byla úplně hrozná, takže všechno bylo skoro až nemožné.

Naši to samozřejmě vnímali a mysleli si, že jsem se zbláznil. Ale na druhou stranu věděli, že to fakt chci dělat, že se mi v muzice docela daří a že mám vize. Takže i když loučení na letišti bylo těžké, podporovali mě, což bylo úplně skvělé.

Jak vás vůbec napadl Oxford a studium zvukového inženýrství?
Dělal jsem si průzkum míst, kde bych se mohl něco naučit, a v Oxfordu jsou úžasná hudební studia. Mají tam zázemí, jaké jsem potřeboval. Nevybíral jsem si školu podle věhlasu nebo podobných měřítek. Díval jsem se hlavně na to, jakou techniku tam budu moct využívat.

Muselo to však stát strašný balík peněz.
Stálo. Ale já jsem to viděl jako investici. Nebylo to tak, že jsem si řekl „Hurá!“ a začal bláznit, věřil jsem, že se to vyplatí. Teď už vím, že to tak je. Měl jsem nějaké úspory a dal jsem do toho úplně všechno, co jsem měl. Řekl jsem si, že do toho půjdu naplno a buď to vyjde, nebo umřu. Nic mezi tím.

Přemýšlel jste o tom, co vám studium v Oxfordu dalo?
Vždycky nám tam říkali, že studium není o samotném studiu, ale o tom, s čím tam přijdeme. Sice mám bakalářský titul z Audio Production, ale dalo mi to znalosti, jak používat hudební studia, spoustu kontaktů, kamarádů, se kterými budu určitě pracovat i v budoucnu. A hlavně vztah k tomu, co dělám. Myslím, že jsem tam hrozně rychle vystřelil, co se týče osobního růstu, a hodně prozřel, protože jsem pracoval opravdu celé dny, ve studiu jsem strávil stovky a stovky hodin. I když jsem ve škole být nemusel, byl jsem tam pořád, i o víkendech. Dalo mi to vlastně to, co teď dělám.

Je náročné se na takovou školu dostat a pak ji absolvovat?
Při studiu pár lidí odpadlo, ale podle mě jen proto, že je to moc nebavilo. Těžké je to asi jako každá škola: když vás baví, nic není překážka.

Jaká vlastně byla práce na trailerech pro herní sérii Battlefield?
Skvělá, ale tvrdá. Neodpustí vám tam vůbec nic, ale na druhou stranu dostáváte feedback od lidí, kteří jsou v tom fakt nejlepší. Vím, že v tomhle světě chci dělat a realizovat se tam.

Zasekl jste se tam na něčem? Řekl jste si třeba, že vůbec nevíte, jak něco udělat?
To bylo snad úplně pořád. Hlavně u prvního traileru. Byl jsem nadšený, ale zároveň zhrozený, že kluk ze Strakonic může dělat něco takového. To bylo těžké. Ale pak jsem tu zakázku začal brát jako práci jako každou jinou a začalo to jít snadno.

Jak dlouho vám vůbec zabere práce na herním traileru?
Záleží samozřejmě na celém týmu. Ale mně osobně zabere tvorba se vším schvalováním zhruba týden.

Jenom týden?
Normálně to bývá déle, ale já nemám čas se s tím moc mazat. Vždycky začínám s vizí a trvám na tom, aby mi ji nejdříve schválili. Když všichni ví, co chci dělat, je můj tvůrčí proces fakt strašně rychlý. Za den jim pošlu první návrhy a oni je postupně schvalují.

Člověk z herního gigantu Electronic Arts (EA) se vám ozval už během studií. Jak se tohle stane?
To je dobrá otázka, protože to vůbec netuším. Myslím, že to bylo kvůli demoreelu (audiovizuální portfolio, pozn. red.) k Iron Manovi, který jsme dělali s Pavlem Kacerlem.

Moment, k Iron Manovi?
Už dlouho spolupracuji s Pavlem Kacerlem, který teď dělá v Lucasfilmu v Singapuru a pracuje na filmech. Jednoho dne přišel s tím, že potřebuje předělat veškerý zvuk ze scén filmu Iron Man 3. Začal jsem dělat zvuk a on do toho dělal střih. Utvořili jsme duo, které začalo skvěle klapat.

Podívejte se na výsledný demoreel:

Zpátky k zakázce na trailery k Battlefieldu. Jak vás kontaktovali?

Jednoho dne se mi ozval člověk, který dělal v EA dvacet let a založil si vlastní firmu, která je teď v Los Angeles velmi úspěšná. Já jsem byl samozřejmě nadšený, že se mnou chce mluvit. Nabídl mi práci na prvním traileru k Battlefieldu od EA. Byli spokojení, takže mi nabídli další a další a tak dále, ale o tom ještě nesmím mluvit.

Sluchátka sundavá tam, kde to nezná

„Po ulicích chodím většinou se sluchátky, ale když cítím vibrace, většinou z nějakého basového zvuku, tak je hned sundavám a dívám se kolem sebe, co se děje. Občas jsou místa, která neznám, a tam chodím bez sluchátek. Tam je to vyloženě o tom vjemu. Třeba když jsem byl v New Yorku, tak jsem tam chodil bez sluchátek.

Jaroslav Beck

Jsou momenty, kdy mě ruch ulice inspiruje. Teď hlavně dělám věci do her a filmů a tam je extrémně důležité být spojený s prostředím. Když vám zadají vytvořit konkrétní atmosféru, nebo zvuk pro určitý případ, tak musíte vědět, co a jak. A ty ruchy mě docela dost inspirují, protože se vždycky najde něco, co neznám. Je mi teprve dvacet šest a zvuků kolem je tolik, že je těžké všechno vstřebat. Dává mi to spoustu nápadů.“

Tak jinak - prý vás láká Holywood, je to teď blízko?
Bez komentáře.

Nepřijde vám to tempo zběsilé? V říjnu jste dokončil školu a přesunul se do Londýna, teď po půl roce teoreticky můžete zamířit do Los Angeles.
Trochu ano, uznávám, ale už jsem v muzice od patnácti let. Myslím si, že v Oxfordu jsem dostal přesně to, co jsem potřeboval. A protože pracuju každý den, jde to rychle. Navíc, když dostáváte feedback od těch nejlepších lidí z branže a chcete se učit, je progres znatelný a rychlý.

Kolik hodin denně strávíte hudbou?
Celý den. Pracuju totiž asi víc, než je zdrávo, takže jsem v tom ponořený pořád. Když jsem byl ještě v Česku, byl to problém, protože jsem se musel věnovat strojařině a muzika a zvuk přišly na řadu až ve volném čase. Teď mám možnost být v tom celý den.

Máte kromě práce čas například i na vztah? Nebo to odsouváte?
Asi to odsouvám, protože čas nemám.

Nevím, jestli bych zvládl, kdybych ohluchl

Je pro vás hudba pořád koníčkem?
Myslím si, že práci nemůžete dělat dobře, když ji nemilujete. Ten, kdo za ní vidí jenom balík peněz, žije život, který ho nemůže bavit, nebo to s ním jednou dopadne špatně. Já prací žiju. Už jsem přemýšlel, co by se stalo, kdybych ohluchl. A nejsem si jistý, jestli bych to zvládl. Miluju to, co dělám, a muziku poslouchám opravdu hodně. Je to i inspirativní pro práci, je důležité být obeznámen s novými věcmi, které se v hudbě dějí.

Co pro vás hudba znamená?
Hudba a zvuk je podle mě hodně důležitá součást komunikace i kultury, pro mě osobně je padesát procent vizuál a padesát procent zvuk. Měl bych asi říct, že hudba a zvuk je pro mě všechno, ale já to vnímám i s vizuálem, jedno bez druhého neexistuje. Bez hudby bych určitě nemohl žít.

Myslíte si, že máte výhodu při tvorbě elektronické hudby, když máte technické myšlení?
Vidím to hlavně teď, kdy pracuji hodně s Amerikou. Bylo mi řečeno, že tam jsou většinou zvyklí vykonávat specializovaně jenom jednu činnost. A tím, že dokážu skloubit dohromady svět muziky se světem technologií a technického myšlení, mám podle mě výhodu.

Jak si takové spojení představit?
Využívám strojařinu, ale nemyslím tím nějaké mašiny, spíše myšlení a zakomponování strojařských prvků. Do elektronických zvuků to krásně sedí. A právě kvůli tomu jsem dostal první zakázky pro Battlefield. Potřebovali udělat mechanické, technologické zvuky, které já dokážu zpracovat.

S Pavlem Kacerlem společně cestujete a máte skvělá „home videa“. To vám musí zabrat spoustu času.
Zabralo nám to víc času, než jsme sami chtěli, ale baví nás to. Hlavně je to pro nás trénink.

Tak vypadají videa z dovolených, když je dělají profesionálové:

Co vám z Česka nejvíce chybí, když jste v zahraničí?
Svíčková! Naše jídlo mi opravdu chybí. Vyrostl jsem na něm, takže mě to pokaždé táhne zpátky. Ale taky příroda, Londýn je samý beton, zatímco ve Strakonicích jsou kolem lesy, takže vždycky někam uteču. Čím dál víc zjišťuju, jak je v Londýně všechno strašně rychlé, tady je to o dost klidnější.

Jak se vám tedy v Česku žije? Nebo spíš žilo?
Stále žije. I když jsem častěji v Londýně, na tu svíčkovou jezdím pravidelně. Česko je super a já se sem budu pořád vracet. Je to skvělá země. Protože jsem často pryč, uvědomuju si, že to, co je tady, jinde není. Třeba v Londýně jste každému úplně jedno, ceny jsou tam neskutečné, a když vám teče do bot, nikoho to nezajímá. Proto si myslím, že je hrozně důležité, aby mladí lidi jezdili za hranice. Pak si budou mnohem více vážit toho, co mají doma.

Pracujete na volné noze. Dokáže vás zakázka na Battlefield zajistit natolik, abyste si pak mohl dělat své vlastní projekty pro radost?
Zakládám si na tom, že musím mít vždycky čas na věci, které mě baví. Nejlepší je, že mě ty Battlefieldy baví, baví mě moje práce celkově. I když právě pracuju na velkém a důležitém projektu, vždycky se můžu ve dvě ráno probudit s nápadem v hlavě a začít s něčím jiným.

Máte tedy čas na svou vlastní hudbu?
Je pravda, že můj projekt Sqeepo je teď trochu na druhé koleji, ale pracovní věci se prolínají s mou tvorbou, protože na chystané desce určitě bude poznat vývoj tímhle směrem.

Složit hit? Myslím, že bych se s tím nějak popral

Vaše nejúspěšnější skladba na YouTube má přes 800 tisíc zhlédnutí. Neláká vás sláva třeba Davida Guetty, jehož videa sledují stamiliony lidí?
I v tomto jsem si prošel vývojem. Zpočátku jsem to bral podobně jako většina dýdžejů - jako velkou křivdu. Ale ono to tak není, je to přece byznys jako všechno ostatní. Ne každý chce poslouchat složitou hudbu, je úplně fér, že se lidi chtějí u hudby odreagovat. Pak je David Guetta úplně v pořádku.

Uměl byste složit píseň, která by lámala žebříčky hitparád?
Nevím, nikdy jsem to nezkoušel. Vždycky jsem tvořil muziku proto, že jsem se chtěl vyjádřit. Ale myslím, že bych se s tím dokázal nějak poprat. V tuhle chvíli však nemám potřebu nic takového dělat. Na druhou stranu vím, že to není nic snadného, i když se často říká, že to jsou úplně jednoduché songy. Tak to ale není. Je docela pracné vytvořit něco opravdu chytlavého.

Základem je vytvořit tu pravou melodickou linku, která se zavrtá lidem do hlavy.
Jenže ty nejjednodušší věci jsou nejsložitější. Každý si pak řekne, že je to jenom jedna linka, tak co je to za blbost. Jenže jen málo lidí dokáže s tou jednou linkou přijít.

Zeptám se jako špatný personalista: kde se vidíte za pět, deset let?
Tam, kde mě to bude bavit. Kde budu dělat práci, která mě bude naplňovat. Myslím si, že to nebude v Česku, ani v Evropě. Myslím, že budu dělat na projektu, kde bude skloubený zvuk s futuristickými technologiemi. A budu s lidmi, které mám rád.

V Evropě se v tomto oboru nedá udělat velká kariéra?
Nemůžu říct, že nedá, ale myslím si, že zásadní lidi k tomu, abyste takovou kariéru mohl uskutečnit, tady nejsou.

Je nějaké město, které pro váš obor znamená tolik, co pro počítačový svět Sillicon Valley?
Los Angeles, jednoznačně. To město mě bude v budoucnu určitě zajímat.

Láká vás více film, nebo herní prostředí, kde už fungujete?
Herní prostředí má podle mě větší potenciál, co se týče zvuku, protože hry nejsou tak staré, je to „nové“ odvětví, takže tam jde spoustu věcí vylepšit. Film už přece jen nějaký rok existuje, proto je tam vylepšení těžší. Každopádně bych chtěl spojit herní a filmový svět dohromady, nemůžu tedy říct, že bych jeden z nich preferoval.

Hrajete vůbec hry?
Nejsem žádný fanatik, ale baví mě. Bohužel na ně nemám tolik času, ale hraju rád.

Jste profesně deformovaný, že si ve hře všímáte více zvuků než běžný hráč?
Právě díky Battlefieldu znám spoustu skladatelů a lidí, kteří dělají zvuky do her, takže hraju a říkám si: „Jé, to dělal kamarád, to je super.“ Samozřejmě sleduju, jak to udělal, a pak mu napíšu, že skvěle.

Co vám v životě dělá radost?
Moje práce, tedy muzika a zvuk. Mám rád pocit, že moje práce není jenom nástroj pro vydělávání peněz, ale že dělá mně i druhým radost. To je pro umělce strašně důležité, i když já se za umělce nepovažuji. Jsem spíš technik, tvořím zvuk po technické stránce.

Z čeho máte naopak strach?
Vždy jsem měl strach, že udělám nějakou blbost, když riskuju úplně všechno. Nakonec se to ale ukázalo jako správná cesta. Teď mám strach asi jedině z toho, že ohluchnu.