Na mistrovství světa ve Finsku byla předtím střelecky strádající ženou: čtyři chyby ve smíšené štafetě, sprintu i ve stíhačce, dvě ve vytrvalostním závodě, pět ve štafetě a šest při hromadném startu.
Vstoje to ještě šlo. Zato při položkách vleže doslova tápala (celosezonní úspěšnost 79 procent).
„Moc ji mrzelo, že si po tak vydařené sezoně na individuální medaili nesáhla,“ viděl šéftrenér Ondřej Rybář. Závěrečné klání s hromadným startem si po pokažené úvodní ležce v Kontiolahti protrpěla, nohy jí na trati zatuhly. „Když tam kroužíte úplně poslední a s obrovskou ztrátou, už se ani tělu nechce jet. Měla jsem chuť někam se ztratit,“ líčila. Po závodě se vytratila na vyjížděcí okruh a doufala, že s ní nikdo nebude chtít mluvit.
Mnozí se ji potom snažili utěšit. Ovšem pouhá slova v takovém případě pomoci nemohla. „Spíš bylo pro mě ještě horší, když každý za mnou chodil a hrozně mě litoval,“ přiznala.
Bylo nutné cosi změnit.
Co? Cokoliv. Narušit stereotypy.
Trenéři Rybář a Vítek o jejím trápení už během hromadného závodu v Kontiolahti dlouze rozmlouvali. „Verča střílet rozhodně umí. Jen se najednou na tu střelbu až příliš koncentruje. Přestala si věřit,“ říkal Rybář.
Zdeněk Vítek jí proto při pohárovém finále navrhl: Nestřílej ležku zleva, jak sis zvykla, ale začni terčem uprostřed, stejně jako jsi to dělala kdysi.
A přesně to včera udělala.
Byla to osvědčená metoda, která u ní zabírala i v minulosti.
„Podařilo se tím u Verči rozrazit psychický blok,“ podotkl Rybář. „Koncentrovala se najednou na něco jiného a rány zase spouštěla tak, jak má.“
S větrnou střelnicí si rázem poradila výrazně lépe než mnohá slavná jména, vždyť například Hildebrandová či Dorinová zde ve sprintu třikrát minuly. „Jedna rána mi tam taky zůstala, ale už se neopakovaly chyby, které jsem pořád dělala ve Finsku,“ radovala se.
S nově nabytým sebevědomím se vrátil i běh, opět po trati letěla. Vítek se usmíval: „Jsem za ni hrozně rád. Trochu si spravila chuť.“
Střelba vyžaduje dokonalou syntézu mysli a těla. A občas si situace žádá obalamutit tok myšlenek.
Stará poučka, kterou biatlonisté s oblibou připomínají, praví: Poslední ránu nedá jen pitomec. Přesto se právě v posledních ranách tolik chybuje. „Proto například Ole (Björndalen), když došlo na klíčovou položku, střílel pátý terč jako čtvrtý v pořadí, aby tím oslabil v hlavě tlak, že právě tento terč je nejdůležitější,“ připomněl Rybář. Běžné pořadí terčů prohazuje i partnerka norské legendy Darja Domračevová.
O psychickou „čistotu“ při střelbě je třeba pečovat. Nepomáhají pozávodní úvahy typu: Kdybych sestřelil o jeden terč navíc, dopadl bych úplně jinak. „Tím v sobě nastartujete pocit lítosti a zabředáte do ní. Raději si řekněte: To si přece může říct spousta lidí, že stačila jedna rána a dopadlo by to jinak - ale já se tím nebudu zabývat a jedu dál,“ radí český šéftrenér.
Vítková v pátečním cíli dlouze vydechovala, opřena o hůlky. „Každý už je utahaný,“ uvědomuje si. S plyšovým mamutem, dárkem pro šest nejlepších, se však opět jednou slastně usmívala. Svým výsledkem ozdobila kolektivní úspěch českých žen: 4. Vítková, 10. Soukalová, 13. Puskarčíková, 27. Tomešová.
Na samém konci dlouhé sezony je pro ni nyní obzvlášť důležité, že si zklamání z Kontiolahti nepřetáhne až do letní přípravy a nebude čekat s nápravou až do té příští. „Sama sobě dokázala, že střílet nezapomněla,“ pronesl Rybář. „Může si teď říci: Nějaké mouchy tam byly, ale pracujeme na nich.“
