Sochař Aleš Veselý pod slavnou plastikou Kaddish, kterou vytvořil na sympoziu v...

Sochař Aleš Veselý pod slavnou plastikou Kaddish, kterou vytvořil na sympoziu v Ostravě v letech 1967 - 68. | foto: Jiří Benák, iDNES.cz

V koncentrácích bylo krásně i sychravo, říká autor pomníku holokaustu

  • 6
Před opuštěnou budovou nádraží Praha-Bubny se tyčí kolej vytrčená k nebi. Jejím autorem je uznávaný sochař Aleš Veselý (1935) a je součástí vznikajícího Památníku ticha, jenž by měl stát právě na místě, odkud za druhé světové války odjížděly transporty do Terezína.

Socha nese název Brána nenávratna a stojí přesně na místě, kudy prošly tisíce Židů na cestě do terezínského ghetta. Aleš Veselý říká, že judaismus je pro něj od počátku přirozenou součástí života. „Když mi bylo šest let, připíchli mi žlutou hvězdu. Ale transportům jsem se vyhnul. Oproti tomu moje čtrnáctiletá sestra tudy procházela,“ vzpomíná.

Odpusťte nepříjemnou otázku, ale vaše sestra válku přežila?
Ano. Později přišel do Terezína i můj táta a oba dva spolu utekli. Tedy bylo to těsně před koncem války, domů přišli 4. května.

Místa, z nichž se chodilo na smrt

  • Veselého Brána nenávratna je první z počinů, které mají nevyužívané nádraží Bubny proměnit v Památník ticha připomínající osudy desítek tisíc židovských obyvatel Prahy, které odsud nacistická mašinerie posílala do ghetta v Terezíně a odtud do koncentračních táborů.
  • Stálou expozici by zde měly doplňovat sezonní výstavy, diskuse, filmová promítání, workshopy a především vzdělávací centrum.
  • Na místě shromaždiště, odkud se Židé vydávali na nádraží, dnes stojí holešovický Parkhotel, na jehož zdi je pamětní deska holokaustu. Shromaždiště zabíralo i vedlejší pozemek, na kterém se nyní staví nákupní centrum Palác Stromovka. Také v něm by podle smlouvy mělo být místo, které bude válečné osudy připomínat.

To byl Terezín stále ještě hlídaný a muselo to být nebezpečné.
Samozřejmě. To byl takový okamžik, kdy se pár lidí pravděpodobně s někým domluvilo na jednom nehlídaném místě v noci.

V textu, který uvedení sochy doprovází, říkáte, že takovéhle „vychýlenosti“ se prostě občas dějí. Jak jste to myslel?
Vždycky mě překvapuje lidská neschopnost takovouhle zkušenost zobecnit a poučit se z ní. Kolektivní paměť příliš nefunguje, je jen velmi časově omezená. Ale co je hlavní – málokdo si dovede představit sebe sama v takové roli. Že se to jindy může stát i někomu jinému, bylo to první, co mě po válce napadlo. Třeba v jiné podobě, ale podstata bude stejná. V tom je to zrádné. Je prostě podivuhodné, jak málo stačí k tomu, aby se uvolnily ty špatné lidské vlastnosti, které dřímou asi téměř v každém. Jenom většinou má člověk schopnost je potlačovat. Ale něco podnítí davovou mánii a najednou se to může. Otevřou se stavidla nenávisti a propukne to.

Jak vznikala podoba vaší sochy?
Že nějakou takovouhle věc udělám, o tom uvažuju asi šestačtyřicet let. Začal jsem to považovat za jakousi svou vnitřní povinnost. I když jsem tehdy uvažoval, že to bude na místě nedalekého shromaždiště transportů, na něj koukám z okna. Původně to mělo být určitě komornější.

Sochař Aleš Veselý je po tatínkovi poloviční Žid. Když mu bylo šest let, musel začít nosit žlutou hvězdu. Dodnes jí má schovanou v peněžence.

Ale za minulého režimu by to ani nebylo realizovatelné, ne?
Jistě, šlo jen o takovou moji soukromou záležitost, ani jsem o tom nikomu neříkal. Dělal jsem různé skici, nicméně to bylo pořád překombinované a hlavně moc veliké, což je bohužel pro mě typické. Takže byla šťastná shoda okolností, že mě teď oslovili, abych sochu umístil přímo k nádraží. A najednou mi brnklo v hlavě, že to budou koleje vztyčené k nebi.

Jsou ty použité kolejnice a pražce nějakým způsobem autentické?
No, jsou autentické tím způsobem, že jsou staré a že jsou to opravdové koleje a opravdové pražce. Aby je člověk hledal na nějakém konkrétním místě, to by ani nemělo význam. Ony ty transporty jezdily sem a tam.

Myslíte, že tou bránou budou lidé procházet?
Byl bych rád. Je to tak myšleno

A budou u toho něco cítit?
To pak ano. Záleží na míře senzibility. Ale jde o ostych, jestli se to hodí. Nebo aby jim někdo nevyhuboval, že tam nemají co dělat.

Na Památníku ticha se tu ještě nějakou dobu bude pracovat, ale předpokládám, že celá ta myšlenka se vám zamlouvá.
Myslím si, že je to zcela na místě. A má to navíc dvojí význam. Jednak vznikne memento a zároveň se zachrání autentická budova nádraží.

Když se v pondělí odhalovala socha, byl krásný teplý a slunečný den. To může vzhledem k tomu, k jaké příležitosti se tu lidé sešli, působit až nepatřičně, nemyslíte?
Když jsem navštívil Osvětim, díval jsem se, ve kterém baráku byli moji příbuzní a ve kterém třeba Taussigovi, s nimiž jsme se přátelili. Několik dní jsme s rodiči pomáhali balit zavazadla, když dostali předvolání k transportu. Že je to k ničemu, to jsme tehdy nevěděli. Oni bohužel skončili v nechvalně známém „Terezínském rodinném táboře“, který fungoval necelý rok a pak celé jeho osazenstvo skončilo v plynové komoře. No a najednou jsem si uvědomil, že i tam v Osvětimi lidi prožívali jaro a zimu a třeba i slunečné počasí. Člověk se totiž i v těch nejhorších podmínkách raduje z každé maličkosti. A představa, že tam bylo jednou krásně, jednou sychravo a prožívali přírodní cykly jako kdekoliv a kdokoliv jiný, teprve dodala hloubku té hrůzné tragédie.

Reportáž z odhalení památníku na nádraží v pražských Bubnech: