Odpovědí státu na protesty proti násilí na ženách byly v roce 2012 vodní děla a...

Odpovědí státu na protesty proti násilí na ženách byly v roce 2012 vodní děla a slzný plyn. | foto: Profimedia.cz

Film Dcera Indie ukazuje odvrácenou tvář země v podobě násilí na ženách

  • 33
Naše kultura je nejlepší, ale není v ní místo pro ženy, říká ve filmu uhlazený právník. Pachatel znásilnění v něm vysvětluje, proč si oběť čin zasloužila. Snímek Dcera Indie odkrývá obraz útlaku žen v Indii, ale tamní vláda ho vidí jako spiklenecký útok.

„Kdyby se moje dcera či sestra dopouštěla předmanželských vztahů, zostuzovala se a dovolila si připravit se sama o tvář a charakter, nepochybně bych ji vzal a odvezl na venkov a před celou rodinou bych ji polil benzinem a zapálil,“ říká muž před kamerou. Je pečlivě oholený, ve sněhobílé košili, na rukou prsteny, sedí v kanceláři a je na první pohled z lepší společnosti.

Je to právník a právě prohrál případ klientů, kteří hromadně znásilnili a smrtelně zranili třiadvacetiletou studentku a dělnici Jyoti Singhovou. Dostali trest smrti. Jenže jeho slova nebyla jen neuváženou, nadnesenou, zbrklou, rozezlenou reakcí na to, že u soudu profesně neuspěl. „Je to můj postoj, za svou reakcí si stojím,“ potvrdil autorům filmu Dcera Indie A. P. Singh později. Jeho slova vyjadřovala hluboké přesvědčení o vztahu mužů a žen. Nejen jeho přesvědčení.

Snímek Dcera Indie bolí. Nejen kvůli slovům advokáta, ale především kvůli případu samotnému a celému kontextu, který připomněl.

Autobus, co přiváží zkázu

Onoho prosincového dne roku 2012 si studentka medicíny, která se živila jako dělnice v call centru, vyrazila s přítelem Awindrou do centra Dillí. Zmrzlina, nakukování do výkladů obchodního domu Select Citywalk, měla ráda značky jako Armani či Levi Strauss, pak do kina na film Pí a jeho život. Potom ji čekala cesta domů, k rodičům na předměstí Mahavir. Žádná rikša ji tam nechtěla vzít, je to moc daleko. A pak se objevil onen autobus.

Awindra ji prý varoval, ale nakonec si řekl, že když je s ní, ochrání ji, kdyby něco. Ale neměl šanci. Následující scénář byl jako z hororu, proto se u něj nebudeme zdržovat příliš popisně. V autobusu nebyl nikdo jiný než řidič a jeho pět parťáků. Awindru zmlátili, Jyoti útočníci jeden po druhém znásilnili, také železnou tyčí, doslova jí vytrhali střeva z těla. Pak pár z děsuplného autobusu vyhodili mezi plastové lahve do příkopu u silnice. Jyoti za třináct dnů zemřela.

Byla to lekce slušného chování

Čin samotný není jediným šokem, který film Dcera Indie uděluje, neméně děsí i slova, která o něm říkají účastníci kauzy, pachatel a dva advokáti. Děsí vlastně ještě více, protože poukazují na hloubku útlaku a násilí, která je v Indii ženám po staletí dávkována.

Nirbhaya

Jyoti Singhovou znala Indie po útoku jen pod přezdívkou Nirbhaya (Nebojácná), Amanat (Poklad) nebo Dcera Indie. Její otec se však rozhodl médiím sdělit její pravé jméno. Chtěl, aby si ji svět zapamatoval.

Vnímáte Indii jako zemi, kde si můžete přivonět k exotice, nadmateriálním hodnotám, kontemplovat o tom, jak dokážou být lidé spokojení i v nouzi, povznesení i ve špíně a opovrhovat konzumními hodnotami západní civilizace? Je pro vás Indie bindi (tečka na ženském čele), korálky, vlající hábity, náboženské sošky? Film nemá pro hippie sentimenty pochopení: Indie je zemí, kde mix chudoby a patriarchální diktatury plodí všudypřítomné, do žil společnosti hluboko vetknuté násilí a nenávist proti ženám.

Slova, která v dokumentu uslyšíte, vás nechají bez dechu. „Bratr dělal takové věci už dříve, ale teď mu nešlo o to znásilnit nebo poprat se. Měl právo vysvětlit jim, že dělají špatnou věc,“ říká Mukesh Singh, který řídil autobus, a myslí tím, že dvojice neměla být tak pozdě venku. „Šlo o to, dát jim lekci,“ dodává a vypovídá, že první otázka, kterou útočníci na pár vyslali, byla: „Co děláte tak pozdě na ulici?“ Muži měli pocit, že jsou nadáni staletou pravomocí dohlížet na morální chování žen. A být vykonavateli nápravy. Posilující pocit to byl už jen proto, že jinak neměli v životě pod kontrolou vůbec nic: vyrostli v chudobě a v chudobě zůstali, většina z útočníků bydlela ve slumu a nepoznala nic víc než násilí, nouzi, budoucnost bez budoucnosti, surový svět bez duše, vlčí boj o přežití a alkohol.

Jejich druhý právník M. L. Sharma je profesionálem na svém místě, pro obhajobu svých klientů má více než pochopení. „Ta dívka byla s někým cizím, který ji vzal na schůzku. V naší společnosti dívkám nikdy nedovolujeme odcházet z domu po půl sedmé, osmé či deváté s neznámou osobou,“ zdůraznil filmařům. A pokračuje krasořečnými slovy, z nichž odkapává tradiční nenávist k ženám, k možnosti jejich svobody: „Žena by neměla být pohozena na ulici jako jídlo. Ženy jsou vzácnější než drahokam, diamant. Je na vás, jak si chcete uchovat diamant v dlani. Když ho pohodíte na ulici, jistě ho snědí psi. Tomu nemůžete zabránit.“

Nejde jen o Indii: sexuální násilí v Česku

V Česku je oficiálně registrováno jedno až dvě znásilnění denně. Předpokládá se, že znásilnění je oznamováno pouze v 8 procentech případů (znásilnění, ke kterému došlo v rámci rodinných a partnerských vztahů, je nahlašováno pouze ve 3 procentech případů). Se sexuálním násilím se v průběhu svého života setká až 25 procent žen a 6 až 10 procent mužů. Oficiální statistiky však postihují pouze zlomek skutečného výskytu jevů sexuálního násilí.

zdroj: stopznasilneni.ecn.cz

Za znásilnění si mohou ženy samy, říká Mukesh. Provokují, jsou tam, kde nemají být, v době, která je nepřípustná. I v případě Jyoti se řešilo, zda náhodou neměla vysoké podpatky. Ano, protože ty by mohly znásilnění „ospravedlnit“.

Dcera nové Indie?

Smutný příběh Jyoti, dcery chudých rodičů, naznačuje, že se v Indii něco mění. Zaprvé odmítla respektovat patriarchální normy. „Dívky dokážou všechno na světě,“ říkala prý. Za druhé měla rodiče, kteří dokázali tradice překročit. Když od dětství tvrdila, že se chce stát lékařkou, namítali, že to kvůli nuzným poměrům nejde. Ale nakonec její zarputilé vůli přitakali a prodali pozemek, který jejich rodina dědila z generace na generaci, aby ji na školu mohli poslat. Vyžadovalo to odvahu, protože zbytek rodiny protestoval: připravit se o posvátné rodinné dědictví kvůli tomu, že si holka umanula něco tak nereálného a neví, kde je její místo?

Jenže Jyoti se rozhodla jít za svým. „Byla velmi sebevědomá, chtěla stát na svých nohou,“ dosvědčuje její otec. Dostala se na vysokou školu, na studium si přivydělávala po nocích v call centru. Chtěla pomáhat jako lékařka chudým a od svého snu byla jen krůček. Diplom měla dostat pár dnů potom, než nastoupila do potemnělého bílého autobusu.

Dcery a synové nové Indie?

Ale něco se možná pomalu mění. Brutální znásilnění vyprovokovalo vlnu demonstrací, na nich byly nejen ženy, ale i muži. Nejen studentky a studenti. Vláda na ně zareagovala tvrdou represí, vodními děly, slzným plynem, obušky, ale hodně znamenaly a leccos po sobě nechaly. Autorka dokumentu Leslee Udwinová se nakonec začala kauze věnovat právě kvůli nim. Brání se nařčení, že chce pověst Indie poškodit, zdůrazňuje, že protesty proti útlaku žen jsou naopak něčím, co si žádá uznání a podporu světa.Ve statistikách bývá Indie uváděna jako čtvrtá nejnebezpečnější země pro ženy. Ke znásilnění zde dochází každých 29 minut, ke krutému jednání proti ženám ze strany manželů a rodiny každých devět minut. Domácí násilí zná 70 procent žen a země je dějištěm hrůzných útoků kyselinou. Znásilnění manželem není trestným činem. Žena je jeho majetkem a tento princip je utvrzován její absolutní materiální závislostí.

Vláda však v dokumentu vidí především poškozování reputace Indie,

Silné ženy na Xman.cz

Přečtěte si další profily silných ženských osobností, představili jsme například Francu Rameovou, Rosu Parksovou, Edith Garrudovou, Karen Silkwoodovou, Helen Kellerovou či ženy z otrockých křesťanských Magdaleniných prádelen nebo feministické peep show Lusty Lady.

mezinárodní spiknutí a zkázu pro turistický ruch. Proto dokument zakázala a zákaz překvapivě podporují i některé feministky. Jejich argumenty jen dokazují, jak moc má země zadřený útlak žen pod kůží.

Bojovnice za ženská práva se totiž bojí, že šokující výroky pachatele a advokátů v Indii nebudou šokovat, ale naleznou u mužů sympatie, a že se tak dokument stane propagací mužského násilí na ženách, zvlášť když ho obhajují právníci, muži zákona. A že budou dokonce vnímány jako rada či doporučení, například když Mukesh Singh vysvětluje, proč by znásilnění nemělo být trestáno nijak přísně: zatímco normálně by ženu pachatelé „jen“ znásilnili a nechali jít, protože by věděli, že ze studu nic neohlásí, v obavě z trestů začnou oběti raději zabíjet. „Smrt,“ konstatuje věcně Singh.

Tvrdé potlačování protestů bylo bičem, cukrem mělo být vynesení tvrdých trestů, čtveřice pachatelů dostala oprátku. Mladistvý násilník byl kvůli nízkému věku z hrdelního trestu vyňat a po třech letech propuštěn, bratr Mukeshe Singha se ve vězení zabil, nebo se stal obětí vraždy. Odsouzení se odvolali, čekají na rozhodnutí nadřízeného soudu.

Boj se však odehrává hlavně uvnitř indické společnosti, ne mezi paragrafy a důkazy. Mezi syny a dcerami Indie. „Vy mluvíte o ženách a mužích, jako by to byli přátelé. Promiňte, ale to nemá v naší společnosti místo. Máme tu nejlepší kulturu. A v naší kultuře není pro ženy místo,“ říká přesvědčeně advokát M. L. Sharma.

Proti němu stojí skupiny jako Rudé brigády (pozor, webová stránka této organizace obsahuje explicitní snímky ženských obětí kyselinových útoků), které učí ženy sebeobraně proti násilníkům, podpůrné ženské kolektivy, feministické hnutí.

A dívky jako Jyoti, které už odmítají staletý mužský šovinismus akceptovat a jsou vyzbrojeny odvahou, která je k tomu v indických podmínkách třeba. „Než moje dcera zemřela, něco nás naučila,“ říká otec Jyoti. „Že by dívky měly být silné. Že by měly být nezávislé. Že by měly mít sílu bojovat.“ Je důležité, že to říká muž. A je zásadní, aby k takovému stanovisku přimělo co nejvíce mužů co nejvíce silných, sebevědomých žen.

Ukázka z dokumentu Dcera Indie:

,