V hotelu před startem potkal Juška reprezentačního trenéra Tomáše Dvořáka a uslyšel: „Uvolni se a půjde to.“ Na pokoji během šampionátu bydlí s překážkářem Martinem Mazáčem a ten ho zase hecoval: „Zatím jsem na velkých akcích bydlel jen s medailisty.“
Juška, který jen se štěstím a o jediný centimetr prošel z kvalifikace do finále, však nevěřícně mával rukou. „Jo, jasně, říkal jsem a šel jsem dál.“ Jenže předpovědi atletických kolegů se nakonec staly realitou.
Pod střechou O2 areny postříbřil Juška dálkařský sektor. Přitom hned prvním pokusem, který měl být jen zajišťovací. „Který se nakonec stal druhým místem.“
Ovšem zbylých pět sérií se český skokan strachoval, jestli se tak vysoko udrží, jestli ho někdo nepřeskočí, jestli si ze své první reprezentační akce odveze vysněnou odměnu. „Celou soutěž jsem se třepal a byl jsem nervózní.“
Ladění formy na pražský šampionát však s trenérem Josefem Karasem, bývalým vícebojařem, zvládli perfektně. Osobní rekord si totiž Juška posunul o 17 centimetrů a už jen těžko nastavoval hlavu na další skoky, na další vylepšení.
„Takový skok koncentraci ovlivní,“ kývl Juška. „Když skočíte prvním pokusem 810, chcete pak mnohem víc.“
Nemysli na to, přesvědčoval se. Trenér mu po každém pokusu říkal: Představ si, že jsme na tréninku, že jsme tam sami. Vnímej obecenstvo, ale moc si ho nepřipouštěj. K dalšímu zlepšení však už nedošlo a navíc se Juška už ani jednou nedostal přes osmimetrovou hranici.
„Když jsem se pokoušel o 7 metrů, což není zase tak dávno, a když jsem je pak skočil, skoro každým závodem to pak za tuhle hranici letělo,“ vzpomínal skokan. „Věděl jsem, jaký je to pocit, a pak už to tak nějak samo šlo. Doufejme, že se to bude dařit i teď.“
