RECENZE: Zase horor, zase domácí a zase na lovu démonů

Jak je rok dlouhý, o český horor divák nezavadí, a teď máme po týdnu už druhý. Navíc hodně podobný. Svatý Mikuláš, který jde ve čtvrtek do kin, vychází ze stejného modelu jako Ghoul – a jako jejich četní zahraniční předchůdci.

Zase vyráží po stopě dávné záhady parta mladých dokumentaristů, zase je legrace přejde, když zůstanou uvězněni mezi démony. V Ghoulu na ukrajinské samotě s kanibalskými odkazy, ve Svatém Mikuláši na půdě bývalého blázince s krutou pověstí; také nic nového. Opět jejich mobily ztratí signál, bliká se tu, skřípe a sténá, objevují se staré černobílé záběry, i ty holínky trčí z krvavé veteše jako v Ghoulu.

Svatý Mikuláš

40 %

Česko, 2014, 60 minut

Režie: Petr Smazal

Hrají: Jiří Bystřický, Petr Smazal, Pavel Novotný

Ovšem žánr zvaný found footage, hra na objevený záznam duchařského vraždění, má své limity. Sotva se octne ve smyčce hrozby bez úniku, stává se nutně monotónní, mění pouze prostředí, ve kterém vede obvyklé studentské cvičení příštích filmařů se světly a zvuky.

Chybí aspoň náznak sdělení

Na to, že Petr Smazal natočil Svatého Mikuláše jako nadšenecký debut bez profesionální průpravy, působí výsledek vcelku zvládnutě; díky stylové hudbě a písni by se dalo mluvit o slušivém satanistickém klipu. Jenže film potřebuje alespoň náznak sdělení a dramaturgie, jež tu chybí citelně. Zejména v úvodu, který tvůrci kvůli zdání celovečerní metráže nastavují až okatě. Hrdinové působí příjemně autenticky, ale než se představí, poradí, nachystají, zavtipkují, opijí a za kalného rána vypraví na osudovou reportáž, měla by jich podle zákonů dramatické stavby úpět půlka dávno v krvi či aspoň na mučidle.

A když konečně uváznou v pasti, křičí marně: „Co to je?“ V povinné hororové tmě přece není nic vidět a záblesky připomínají buď neumělou, či naopak vyumělkovanou školu černého divadla. Prostě Svatý Mikuláš nese spíše generační vyznání fanouškovské lásky k přezíranému žánru než strašidelný zážitek.