Katy Perry, Praha, 02 Aréna, 23. 2. 2015

Katy Perry, Praha, 02 Aréna, 23. 2. 2015 | foto:  Petr Topič, MAFRA

RECENZE: Na Katy Perry je sympatické, že není falešná. Tedy kromě zpěvu

  • 133
Hudba není jen jedna, stejně jako není jedna literatura nebo film. Od Nesboa těžko budeme čekat stejný typ sdělení jako od Dostojevského, přitom oba jsou ve svém oboru mistři. S tímhle vědomím bylo dobré jít v pondělí do pražské O2 arény na koncert Katy Perry.

Třicetiletá americká popstar první velikosti jede šňůru The Prismatic World Tour, na které v rámci pečlivě zrežírovaného a do posledního detailu vychytaného divadelního představení prezentuje devět písniček z posledního alba Prism, vydaného v říjnu 2013, šest kousků z předchozího titulu Teenage Dream a několika starších písní samozřejmě včetně kdysi „skandální“ I Kissed A Girl. Tolik strohá a vlastně nepříliš důležitá fakta.

Katy Perry

80 %

Praha, O2 Aréna, 23. 2. 2015

pořádala agentura Live Nation

Ohrnout nad Katy Perry en bloc nos je strašně jednoduché. Dá se jistě s úsměškem - a po pravdě - říct, že její písničky jsou úplně tuctový rádiový mainstream, který se, dobrá, hodí asi docela dobře k tanci, ale s hudbou, kterou také stojí za to poslouchat, má společného máloco. Že Katy Perry vlastně není žádná zpěvačka, v podstatných částech show je radno pochybovat, zda zpívá opravdu naživo a tam, kde je to evidentní, skučí jak raněný šakal. A vůbec, že je to celé jen taková legrace pro děti.

Ale tím jsme u jádra pudla. Katy Perry se netváří, že je Frank Zappa, dokonce si určitě ani nemyslí - abychom zůstali u popu - že je skladatelský Sting a hlasová Beyoncé. Z její bezmála dvouhodinové show je jasně patrné, že je velká byznysmenka, která přesně ví, kde je její síla. Koho oslovuje. A těm chce dát to, co od ní očekávají, v té nejlepší kvalitě. Ano, kvalitě. I toto slovo sem právem patří.

Katy Perry, Praha, 02 Aréna, 23. 2. 2015

Protože „koncert“ Katy Perry je skutečně skvělé představení pro děti, případně trošku i pro infantilní -cetileté slečny a jejich bezradné chlapce. Když se do mystického intra rozevře na gigantickém pódiu obří pyramida, z níž jak Botticelliho Venuše vystoupí - nikoli nahá, nýbrž ve světélkujících panenkovských šatečkách oděná - zpěvačka, a začne zpívat jeden ze svých největších hitů Roar, školačky prvního stupně na ochozech pouštějí popcorn na zem, třeští oči, zvedají ručky k aplausu a napínají hlasivky k prasknutí.

Od páté písničky Dark Horse se přesouváme do starého Egypta (jistěže v souladu s veleúspěšným klipem) a víceméně tam setrváme na další tři kousky. Děti si nenásilně zopakují v dějepise naučená fakta o pyramidách, faraonech a staroegyptské vizuální estetice, rodiče mohou zaperlit chytrostmi o tom, že ten kůň, co na něm zpěvačka sedí, „není živej, je to jen taková velká loutka, ale asi ňáká vychytaná, protože se hejbe fakt jako živá“, a čas vlastně velmi příjemně ubíhá oběma generacím. Jen opravdový neruda se na takové podívané nudí.

Nejzábavnější proměna přichází na řadu jako třetí: všichni do kočičího! Na zadním prospektu pódia, který tvoří trojúhelníková promítací stěna, běží vtipné animované výjevy z kočičího života včetně fórů typu „kočky nakupují šperky u Catiera“ a „bydlí v hotelu Kitz“, a k tomu zní jakoswingová verze Hot N Cold. Celé to má šmrnc legrační hry na pokleslý meziválečný kabaret - znáte z Adéla ještě nevečeřela.

Jediné, co v téhle show přebývá, je další kapitola, ta akustická. Na živé zpívání jen s piánem, příp. akustickými kytarami a kontrabasem prostě Katy Perry nemá. Může být stokrát převlečena za nevěstu, když není na co víc koukat a z diváka (tedy hlavně toho dospělého) se stává posluchač, octne se v realitě a kouká na hodinky, kdy bude trápení konec.

Naštěstí hned po komorním bloku přichází ten nejtanečnější a zvolna se směřuje do finále. Katy Perry nasazuje po černých a bílých zelené vlasy a diskotékový (a v úplném finále hipícky barevný) úbor, všechno se to začne hýbat, poletovat vzduchem, po rampách, které jsou vytrčeny do dvou třetin plochy haly se projíždí nafukovací auťák. Konec dobrý, všechno dobré. A to máme před sebou ještě přídavky.

Katy Perry, Praha, 02 Aréna, 23. 2. 2015

Nejprve Birthday. Z hlediště vytahují pomocníci dívku Lenku, která právě slaví narozeniny, a způsobují jí zážitek, o němž bude dojatě vyprávět vnoučatům. Posadí ji na křeslo, které se posléze vysune do výšky do podoby patrového dortu, a okolo - a pak i nad ochozy - létá Katy Perry na svazku barevných balónků. Takovouhle oslavu vám u McDonalda neuspořádají, byť je to přesně ten samý druh kultury.

A druhý přídavek, Firework. Na naplnění názvu songu se sice chvilku čeká, ale nakonec to přijde: ohňostroje, rachejtle, sršící obří prskavky, střílení jak o Božím těle, jak říkávaly naše prababičky. „Táto, tady je ňáká mlha,“ praví dítě po rozsvícení haly. „No to je kouř z těch rachejtlí,“ praví spokojený otec. A pak se k dceři nakloní a praví: „Dík, jsem rád, žes mě s sebou vzala.“

Charli XCX

PS: Pro úplnost ještě pár slov o předkapele. Na britské zpěvačce, která si říká Charli XCX, je nejzajímavější původ. Její matkou je totiž ugandská Indka - jak se Indové do africké Ugandy dostali, si račte vygooglovat. A na tom glamově-pop-novovlnném sedmdesátkovém „nic“, které společně se svou dívčí kapelou produkuje, stojí za řeč snad jen to, že je s tím kupodivu docela úspěšná, čehož je důsledkem angažmá do role předskokanky na celém turné Katy Perry.

Příchod Katy Perry na scénu byl ve velkém stylu