Pět let u nás rekord návštěvnosti za premiérový víkend držel zuby nehty předposlední díl Harryho Pottera, miláčka dětí. Odolal, byť jen těsně, i loňskému náporu závěrečné části trilogie Hobit.
Načež přijde nanicovatá červená knihovna s mizernými herci, kteří se v posteli mezi vzlyky svazují kravatami, a všechno je jinak. Hned v úvodní vlně promítání dorazilo do českých kin 260 tisíc nedočkavců, o několik tisíc více než na pokořeného čarodějnického učně.
Ale proč vlastně? Proč v době, kdy ani daleko říznější sex dávno není tabu, plní kina srdceryvná historka o lehce zvrhlém milionáři a těžce naivní studentce?
Zakázané ovoce sice chutná nejlépe, jenže promítání Padesáti odstínů šedi zakázali pouze v hrstce zemí; o senzaci přijdou třeba Keňa, Malajsie či některé ruské regiony. Naopak Francie, hrdá bašta volnomyšlenkářství, zpřístupnila snímek už dětem od dvanácti let. Podle tamní klasifikační komise „nejde o film, který by mohl šokovat velké množství lidí“. Což je svým způsobem pravda, na Padesáti odstínech šedi nešokují milostné scény, nýbrž jejich neumělá podoba zbavená jakékoli dráždivosti.
Většina zemí zvolila zlatou střední cestu, Britové na něj chodí od osmnácti let, Němci od šestnácti, Češi od patnácti. Navzdory četným omezením přístupnosti však snímek celosvětově utržil jen za první víkend čtvrt miliardy dolarů.
Kde je důvod, proč právě film natočený podle první části trilogie E. L. Jamesové bourá pokladny, zatímco stokrát odvážnější, obsahově zajímavější i filmařsky neskonale obratnější Nymfomanka zůstala jen výlučnou podívanou pro labužníky?
No právě. Divák Padesáti odstínů šedi neriskuje překvapení, natož umění. Ví přesně, na co jde: na telenovelu s bičíky. Postaral se o to marketing, který představuje jedinou skutečně mistrovskou položku celého projektu. Jedna z definic marketingu říká, že má za cíl „nabídnout zákazníkovi výrobky či služby s co největší přidanou hodnotou ve správný čas, v ideálním místě a za vhodnou cenu“. To sedí. Obchodní mašinerie vyrábí obal zvaný „must-see“ neboli „to musíte vidět“; vůbec tu nerozhoduje, co si divák myslí po odchodu z kina. Hodí se každý skandálek, třeba pididemonstrace hnutí nazvaného Padesát odstínů je domácí zneužívání; londýnskou premiéru jen opepřila, aniž kdo rozebral rozdíl mezi násilím domácím a násilím na mozku.
Jedna teorie praví, že ženy – neboť právě ony tvoří hlavní armádu fanynek – chodí na Padesát odstínů šedi s kamarádkami jako na pánský striptýz, tedy čistě pro zábavu. Popírá ji ovšem fakt, že na rozdíl od rozverných barových tanečníků bez gatí se film bere strašlivě vážně. A už vůbec tahle hypotéza nevysvětluje, čím laciný humbuk přebil kult Harryho Pottera.
Erotika tajněVšichni to čtou, ale nikdo se tím nechlubí... Se čtečkou nikdo nepozná, že právě čtete erotické romány z Knihy.iDNES.cz |
Na to existuje jediná možná odpověď: děti mají fantazii, dospělí ji ztrácejí. Děti si umějí představit nápaditější věci než pána plácajícího slečnu přes zadek, kdežto dospělí bez představivosti prahnou po názorných příručkách od dietních kuchařek po Kámasútru. A dospělí kupují lístky do kin.
Můžeme o tom diskutovat, vést spory, můžeme s tím i nesouhlasit, ale to je vše, co se proti tomu dá dělat. Vlastně ne, pořád ještě se tomu můžeme smát.
