Režisér Ole Giaver by měl svou rodinu pozlatit. Jeho manželka i syn se uvolili hrát sami sebe ve filmu, kde tvůrce v hlavní roli od svých blízkých utíká na sólovou horskou túru, aby si ujasnil své pochyby. Pronáší je nahlas, na rovinu a bez obalu, což filmu získalo popularitu, nicméně nezazní v nich nic jiného než obvyklá sebelítost nezralého třicátníka trpícího syndromem přistřižených křídel.
Hrdina má pocit, že se v malém městě takříkajíc zakopal, že mu hrozí stereotyp doma i v práci, že už nikdy nic jiného nezažije.
Volný tok myšlenek typu „Ještě můžu začít úplně znovu – neměl jsem jít radši na flám než do hor?“ tvoří sice zajímavou, ale jednotvárnou metodu vyprávění, z níž se splétá portrét rozervance plného neurčité touhy – nebo sebestředného ješity, jak libo.
Oporu dušezpytné pouti tvoří jednak čisté přírodní scenerie, navozující pocit prvního člověka po stvoření Země, jednak originální milníky – jeden z nich zdůvodňuje, proč musí hrdina část svého výletu absolvovat od pasu dolů zcela nahý.
Jinak jeho cestu vroubí erotické fantazie, živé sny, fotografie stejně osamělého synka, k němuž si stále hledá důvěrnější vztah, chata, v níž víkend tráví dvě sestry – Můžu mít na sobě cestou ze sprchy jen ručník? – a změť úvah, stesků, výčitek.
V demografickém hodnocení fanoušků mezi třicítkou a čtyřicítkou staví muži film výše než ženy. Jak jinak: bolestínský tatík, jenž si stále potřebuje dokazovat, že má „tělo jako Beckham“, baví, ale neoslní.
