Jen v umělecky povzneseném francouzském filmu se může stát, že dva náhodní známí, zralý muž, kterému ujede vlak, a žena, jež mu v zapadlém městečku ukáže cestu k hotelu, spolu prochodí celou noc, pocítí osudovou blízkost, dají si příští schůzku v Paříži – a nevymění si telefonní čísla, což by udělal každý puberťák.
Tudíž nápadník skolený srdeční slabostí nemůže zavolat, proč nepřišel, zhrzená žena ujede do ciziny, a když pak muž čirou náhodou potká jinou a ožení se s ní, tvůrci až zoufale oddalují hrdinovo zjištění, že jeho láska a žena jsou sestry.
Zkrátka Tři srdce patří k druhu filmů, kde si na počátku dva lidé cosi neřeknou, pročež se zbytkem života protrápí. A spolu s nimi divák, zvláště když se přidají vypravěčské komentáře „Nalézá s ní klid. Je šťastný. Žije svůj život. Má dítě“. Je s podivem, kolik náhod, míjení, pomlk, tušení a rozervanosti umí režisér Benoît Jacquot nakupit kolem jednoho nedorozumění.
V kolumbijské telenovele by si milostný trojúhelník alespoň vjel vášnivě do vlasů, leč francouzská verze si drží mondénní styl apartního psychodramatu. Může si to naštěstí dovolit díky hercům: Charlotte Gainsbourgová coby sestra záhadná, Chiara Mastroianniová coby sestra náhradnice a Catherine Deneuveová v roli jejich navenek vyrovnané, leč vědoucí matky se ve vymezeném prostoru pohybují přirozeně, s vrozeným šarmem a s příjemnými kuchařskými rituály.
Zajímavý typ představuje i Benoît Poelvoorde, rozhodně žádný milovník; přesně mu sedne role daňového kontrolora se stavy úzkosti, byť ho scénář žene i do hrdinské bitvy proti zkorumpované vrchnosti.
Ale umělohmotnou banalitu předstírající hlubokomyslnou osudovost nelze hodit hercům na krk, ať si nějak poradí. Výroba dusna pod rodinnou fasádou nestačí. A jakmile protivný komentář shrne „Odjeli spolu. Vrátili se“, dá se už dodat jediné: No a co jste čekali?
