Stačí již jména Benedict Cumberbatch a Keira Knightley, aby přivedla zástupy fanynek i ctitelů. Jenže Kód Enigmy není čistě herecký film, třebaže z osmi oscarových nominací dvě patří právě jeho hvězdám. Hlavní kouzlo mu dává pojem, který zmiňuje originální název Imitation Game – tedy hra.
Životopis potřebuje hru jako sůl, aby se nesmrskl v oslavnou kroniku, a tým zkoušející přijít na kloub německému šifrovacímu stroji Enigma si hraje vskutku báječně – byť za války je to hra o čas a životy.
Druhou nutností životopisu je hrdina lidsky „ušpiněný“, nikoli mramorově bezchybný. Což filmový Turing bohatě splňuje, dokonce by se dalo říci, že ho tvůrci modelovali podle Sheldona z kultovní Teorie velkého třesku. Nesnesitelný génius, dokonale protivný, protože neskutečně chytrý, tudíž přezíravý vůči všem, jejichž nepřesnosti opravuje; o to zábavnější, oč méně vtipy svého okolí chápe. A samozřejmě také asociál, jehož převýchova pro týmovou práci přináší další dávku chytrého britského smíchu, který očekávatelnému, ač úctyhodnému snímku přidává body i v jiných ohledech, počínaje zmínkou Churchilla a konče lovem chytrých hlav mezi křížovkáři. Ne náhodou tu zazní, že nacismus porazili křížovkou.
Jako od Karla Zemana
Paradoxně válka – nálety, kryty, trosky – je ve filmu vlastně navíc, čistě v duchu povinné ilustrace. To klíčové, napínavé a vzrušující klukovské dobrodružství se odehrává kolem obřího stroje jako z filmů Karla Zemana, z jehož hrkajících koleček má vypadnout zbraň čili šifra.
V partě gentlemanů s vysokým IQ, kteří děsí jasnými propočty nekonečných možností, se i laik cítí nejlépe. Procítí s nimi dokonce nelidskou, leč logickou úvahu, proč lze přečtený kód využít ke snížení vlastních válečných ztrát jen „statisticky“ – to je jeden z nejsilnějších motivů. Ovšem vše, co přijde poté, tedy „případ Turing: špion, či homosexuál?“, už prvotní naléhavost ztrácí, blíží se standardnímu osudu zneuznané oběti dobové morálky.
A pokud jde o herce, Alex Lawther v dětské verzi příštího génia strčí spolehlivé hvězdy do kapsy.
