Ani jeden z hrdinů neodpovídá idolu krásy, Miles Teller má výraz pubertálního jelimánka, J. K. Simmons, jenž si jde pro Oscara, je uhrančivým zosobněním smrtky. Pouze umanutost se zračí v obou tvářích stejně, v uhrovité i vrásčité.
Simmonsův hrdina představuje víc než učitele na prestižní konzervatoři: mága, velmistra řádu, obávaného i uctívaného tyrana. Koho vytáhne z davu, stává se vyvoleným; Tellerův bubeník tak získá sebevědomí i pro první rande. Jenže jistota neexistuje, včera premiant, zítra vyděděnec; žáci se sklopenýma očima čekají na pohyb dirigentovy ruky jako před popravou, neskutečný sluch stojí proti neskutečnému strachu. Vládne tu vojenský dril, padají nadávky, urážky, facky; v soustředěném stresu se opakuje totéž znovu a znovu, dokud se coby vedlejší produkt nezrodí zdánlivě lehce znějící hudba; jazz.
Whiplash trochu připomíná baletní Černou labuť – chorobnou až smrtící touhou po úspěchu. Dojde i na soutěž, ale tohle není Superstar, nýbrž válka o každý tón a hlavně tempo. Rychleji, rychleji, až se pot mísí s krví z rozedřených prstů – nad rivaly stojí Simmons coby zábavný lotr, který si s žáky pohrává, rozeštvává je, vyznamenává i zatracuje.
Ruší jen trocha názornosti ve chvíli, kdy zhrzený student objevuje učitelův svět, a také odstředivé postavy včetně dívky, již chlapec obětuje pro svůj sen. Ale ve finále zase rytmus naskočí, zahalen do skvostné pomsty v rukavičkách a vzápětí na oplátku do hudebního souboje, jenž v transu stoupá do muzikantského nebe, kde se zdá, že už nelze zážitek vystupňovat, a přece vždy znovu se to stane, a kde se z posedlosti konečně vyklube radost.
Damien Chazelle vypráví tak nakažlivě, že každý úder paličky je napínavější než detektivka – kdo by to od hudebního dramatu čekal? A přidává krédo v učitelově větě, že nejzhoubnější dvě slova na světě jsou „good job“ čili „dobrá práce“, smířlivá pochvala slušného výkonu, jež člověka nenutí, aby ze sebe vydával víc a víc. Na hodnocení Whiplash slova „good job“ opravdu nestačí.