David Wisnia, dnes 89letý rodák z polského města Sochaczew, až do počátku druhé světové války prožíval poklidné dětství. Bitevní vřava však vše obrátila naruby. S rodinou se v roce 1940 přestěhoval do varšavského ghetta. Nacisté mu posléze zasadili první ránu. Když se jednoho dne vrátil domů, na ulici ležely desítky těl. S hrůzou doběhl domů. Na zemi spatřil mrtvé rodiče i mladšího bratra.
Smrt a noční můry. Holokaust nesmí být zapomenut, apelují přeživší |
Na smutek však nebyl čas. Nacisté byli stále v ghettu. Wisnia se po několika hodinách s pomocí přátel proplížil ven z ghetta a odjel do Sochaczewa. Posléze žil v ghettu Nowy Dwór Mazowiecki.
Prosinec 1942. Wisnia je součástí transportu prvních lidí směřujících do koncentračního tábora Auschwitz II - Birkenau. „Když jsme tam dorazili, pochodovali jsme branou dovnitř směrem k nečemu, čemu nacisté říkali sauny. V tu dobu tam ještě nebyly plynové komory,“ popisuje příjezd do Osvětimi. Před saunami jim dozorci nařídili: „Svléknout do naha!“ Nenašel se nikdo, kdo by neuposlechl.
Boží vzkaz na opasku nacisty
Posléze na Wisniu čekal zážitek, který mu podle jeho slov pomohl přežít následující roky v koncentračních táborech i na útěku. „Byl jsem relativně malý co do vzrůstu. Přede mnou stál obrovský dozorce, oči jsem měl přesně na úrovni jeho opasku. Když jsem se podíval pořádně, bylo na něm napsáno ‚Bůh je s námi‘. To se mi zarylo do paměti a pomohlo mi to přežít,“ vzpomíná Wisnia, kterému na předloktí vytetovali číslo 83526.
Na vlastní oči během následujících dvou let viděl všechny hrůzy, které se daly v Birkenau spatřit. „Tahal jsem mrtvoly z příkopů, později jsem viděl, jak vězni sestupují po schodech do umýváren. Ven nikdy nevyšli,“ vzpomíná. Vzpomíná také na absurdní situaci, kdy nově příchozím vězňům hrál k pochodu orchestr.
Pokud pomineme boží zjevení na opasku dozorce, je právě hudba tím, co Wisnia považuje za svou spásu. „Hudba je můj život. Ve jednotlivých barácích vždy vybrali někoho, kdo měl zpívat. O mně se vědělo, že zpívám dobře a rád,“ vypráví. Posléze se na jeho vystoupení chodili dívat i dozorci. Bylo jedno, v jakém jazyce zpíval. Německy či polsky, dozorcům na tom nezáleželo.
Možná i tím si získal jejich oblibu a jak sám říká, stal se tak trochu privilegovaným vězněm. „Nebýt toho, nikdy bych nemohl přežít,“ myslí si a dodává, že v táboře panoval jediný zákon, a to zákon přežití. „Kradlo se a dělalo se všechno, aby člověk přežil,“ připomíná.
I přesto, že byl mezi dozorci oblíbencem, nevyhnul se trestům. Jednou zaspal na nástup, za což si vysloužil tři měsíce v baráku pro trestance. Každodenní bití vyvrcholilo fingovaným oběšením. Wisnia při něm proletěl skrze propadlo až na zem. Za smíchu dozorců.
S blížícím se rokem 1945 přišla postupná evakuace tábora. Wisnia absolvoval dlouhou cestu do Dachau. V březnu 1945 přišel další přesun, během kterého se mu podařilo utéct. Netrvalo dlouho a narazil na kolonu americké armády. Z dálky si nejprve myslel, že se jedná o ruské vojáky. Na vozidle viděl hvězdu, kterou si spojoval právě s Ruskem. Nepomohlo ani to, když na něj promluvil jeden z vojáků. „Poději jsem zjistil, že byl z Jižní Karolíny, takže mluvil se strašným přízvukem,“ směje se při vzpomínání Wisnia. Posléze se stal překladatelem 101. výsadkové divize (slavní Screaming Eagles, volně přeloženo jako Křičící orlové, pozn. red.), jejichž oficiální bundu hrdě nosí dodnes.
Život v USA a vzpomínky na holokaust
Trápení z koncentračních táborů bylo pryč. Wisnia se přestěhoval nejprve do francouzského Versailles, posléze pak do Spojených států. Když se ho tam v roce 1946 zeptali, proč má na ruce vytetovaná „ta divná čísla“, odpověděl jim, že jsou z koncentračního tábora. Nikdo mu nevěřil. „Chápu, že to může být pro mnoho lidí nepochopitelné, co se tam dělo. Neodsuzuji proto ty, kteří holokaust popírají,“ vysvětluje. Lidem proto s humorem sobě vlastním začal tvrdit, že má na ruce vytetované své telefonní číslo, aby ho nezapomněl.
Výročí osvobození OsvětimiPřipomenutí 70. výročí osvobození koncentračního tábora v Osvětimi vyvrcholí v úterý. Asi 300 přeživších nejprve v dopoledních hodinách položí věnce a zapálí svíčky u Zdi smrti v táboře Auschwitz I, následně pak absolvují mši svatou v osvětimském Centru dialogu a modlitby. Oficiální část piety se odehraje v odpoledních hodinách přímo v bývalém koncentračním táboře Auschwitz II – Birkenau. K přítomným promluví někteří bývalí vězni, spolu se členy zahraničních politických delegací pak přímo u památníku v Birkenau zapálí svíčky. |
Vtipkuje i přitom, když lidem ukazuje pozůstatky tetování nyní. Před lety si ho totiž nechal odstranit, ale „plastickému chirurgovi se nezadařilo“, jak říká Wisnia. Číslo mu jednoduše vyřízl a kůži sešil. Kvůli bolestem pak Wisnia nemohl spát bezmála rok, na ruce mu navíc jako memento Osvětimi zůstalo neodstraněné číslo šest.
Během let zúročil Wisnia svou vášeň pro hudbu a byl hlavním zpěvákem v několika zámořských synagogách. I proto během úterního oficiálního připomenutí 70. výročí osvobození Osvětimi zazpívá smuteční skladbu v hebrejštině, která byla napsána speciálně pro ty, kteří zemřeli v Osvětimi.
Hrůzy Osvětimi je podle něj potřeba připomínat, aby se v budoucnu neopakovaly. Zároveň je však důležité jít dál. Ale jak? „Všechno je to v hlavě. Když budete dobří, bude se vám dařit dobře,“ radí Wisnia. S depresivními zážitky z Osvětimi, které se čas od času ozvou i nyní, mu pomáhá jeho manželka. „Jsem ženatý s jednou ženou přes 60 let,“ chlubí se s úsměvem Wisnia. Mimochodem, jeho manželka se jmenuje Hope, tedy Naděje.
Historické okamžiky
Sledovat další díly na iDNES.tv
