Nánosy vřídlovce trápí město už od 16. století. Kámen tehdy odstraňovali měšťané ze žlabů s vodou motykami. Stejné rány se rozléhají kolonádou i o pět set let později. Údržbář Jiří Zatloukal čistí dno jedné z pěti pitných váz od kamenného nánosu. S úsměvem říká, že si připadá jako ve výkladní skříni. Kolonáda je totiž celá prosklená.
„Tlučeme do toho jako horníci mlátkem při dobývání nerostů ve středověku. Mechanická metoda je dobrá,“ pochvaluje si Milan Trnka, ředitel Léčivých přírodních zdrojů a kolonád Karlovy Vary.
Dobře zná kronikářské zápisy ze 16. století, kdy měšťané odstraňovali nánosy vřídlovce motykami. Ty se usazovaly i v dřevěných žlabech, které sloužily pro rozvod vody po městě. Měšťané se tehdy scházeli na „brigádě“, aby měli od nánosů na čas klid. Nyní k tomu slouží každoroční lednové odstávky Vřídelní kolonády.
Zbytky mostků - speciálních převaděčů minerální vody ze 16. století - jsou k vidění v karlovarském muzeu. Toto otevřené potrubí bez pomoci čerpadla přivádělo vodu celkem do dvou stovek lázeňských kabin, umístěných ve městě. Místo současných van v nich byly dřevěné kádě.
Heslo zní: odstranit usazeniny
Vřídlovec je pro lázeňské město nepřítelem číslo jedna. Je schopný zcela ucpat používané potrubí o světlosti 350 milimetrů během několika měsíců. A čím menší průměr potrubí má, tím jsou problémy větší. Pokud se zabrání okysličování a ochlazování vody, potrubí může při pravidelném odstraňování nánosů vydržet i dvě desetiletí.
Vřídlovec se usazuje i v míse, do které dopadá tryskající Vřídlo. Před deseti lety dostala nerezovou výstelku. Jinak by agresivní slaná voda prosakovala do podzemí kolonády a ničila jej. Pacienti uvidí vycíděné dno mísy jen krátce po odsekání vřídlovce. Brzy se ale opět objeví jeho první nánosy. Vřídlovec zkrátka ke Karlovým Varům patří.
Při odstávce v prostorách Vřídelní kolonády pracuje všech 25 zaměstnanců Správy přírodních léčivých zdrojů a kolonád. Rámy z eloxovaného hliníku a vzduchotechnické štěrbiny čistila Václava Šejbová. Pracoviště má jinak na všech karlovarských kolonádách. „Úklid Vřídelní kolonády vyjde nastejno jako úklid velkého rodinného domu,“ konstatovala.
Vřídlo zkoušejí „spoutat“ stavitelé už celá staletí Původně stávaly nad vývěrem Vřídla jen lehké přístřešky a pavilonky, které mohly být po opakujících se výbuších a překvapivých průvalech termy snadno obnovitelné. V roce 1774 byl v sousedství postaven velký barokní Vřídelní sál, který byl odrazem uplatňování léčebných zásad Davida Bechera, jež zdůrazňovaly pití vody přímo u pramene. První jednotné architektonické řešení prostoru kolem vývěru Vřídla přišlo v roce 1826, kdy byla vystavěna první empírová Vřídelní kolonáda podle projektu Josefa Esche. V letech 1878-1879 byla poté na jejím místě postavena nová litinová Vřídelní kolonáda v pseudorenesančním stylu podle návrhu vídeňských architektů Ferdinanda Fellnera a Hermanna Helmera. V roce 1939 byla kolonáda rozebrána a na dalších 27 let byla nahrazena dřevěným provizoriem. V roce 1975 byla nad Vřídlem otevřena nová moderní prosklená železobetonová kolonáda ve funkcionalistickém slohu postavená podle projektu ing. arch. Jaroslava Otruby. Gejzír Vřídla vystřikuje v samostatném pavilonu až do výšky 12 metrů. Kupole ze skleněných hranolů nad vývěrem Vřídla od sochaře Jana Fišera představuje symbol tepajícího srdce lázeňského města. V promenádní hale kolonády je umístěno dalších pět pramenních váz, označených A, B a C, kde je vřídelní voda ochlazována na 50 a 30 °C pro pitnou kúru. V hale je i výstavní patro na ochozu. Zdroj: MMKV |
