Nikdy nezalitovala a bobtailům neboli staroanglickým ovčákům, od pohledu dobrákům od kosti, je věrná už třicet let. Odchovala 16 vrhů a za jiné plemeno by neměnila. „Kdo jim jednou propadne, jiného psa už si většinou nepořídí. Zrovna nedávno volal pán, že jim zemřel bobtail a hned by chtěli nové štěně. Museli pro něj do Polska, u nás momentálně žádná nejsou,“ vysvětluje Petra Márová, chovatelka a současně prezidentka Bobtail clubu, který jako jediný v ČR sdružuje chovatele tohoto plemene.
Dobře tedy ví, že během jednoho roku se v republice objeví zhruba kolem patnácti, maximálně dvacet papírových štěňat. A v okolní Evropě to není o moc lepší, snad jen vyjma Německa, kde do plemenné knihy ročně zapíšou zhruba 150 nových kousků. Ovšem v pravlasti bobtailů, staré dobré Anglii, kde by člověk očekával situaci výrazně lepší, toto tradiční plemeno také dostává na frak. Ročně tu přibude zhruba jen 300 štěňat, takže britští chovatelé začínají mít o zachování pasteveckého psa opravdu strach (více o stavu bobtailů v Anglii zde).
Bobtail se nicméně jako pastevecký pes dávno nepoužívá. „Jako naháněč jen vodil stádo na pastvu a z pastvy, případně ho sehnal dohromady, žádný ochránce stáda to není. Navíc ho v tomto směru nahradila jiná plemena. Ale rodina s dětmi s výběrem bobtaila neudělá chybu. Ovšem na hlídaní zapomeňte. I na to, že byste ho šoupli do kotce, bobtailovi je nejlíp s jeho smečkou,“ radí chovatelka.
Ideál do rodiny?Bobtail je pes snadno ovladatelný, díky své inteligenci učenlivý, velice klidný a trpělivý. „Je tedy vhodný i pro ty, kteří dosud s žádným psem zkušenosti nemají, nepřeroste jim přes hlavu,“ doporučuje bobtaily Petra Márová, která je i rozhodčí exterieru na psích výstavách. |
Stačí si vzpomenout na maxipsa Fíka. Vždyť Áji tatínek nakonec také vzdal svou původní představu, že by Fík bydlel v psí boudě před domem, a tak se mohl maxipes zabydlet v pokojíčku malé holčičky. Jeho duchovní otec, učitel Rudolf Čechura z Ahníkova u Kadaně, čerpal z vlastní zkušenosti s velkým psem a malou dcerou.
Bobtailí podobu pak Fíkovi vdechnul výtvarník Jiří Šalamoun, který musel mít tohoto psa jako jeden z prvních lidí u nás. A evidentně v něm zanechal nesmazatelný dojem, který dokázal přetlumočit dětem přenesením jeho podoby do oblíbeného animovaného Večerníčku. Plemeno k nám totiž bylo přivezeno v roce 1965, oblíbený animovaný večerníček vznikl o deset let později.
Že je bobtail dobrotisko jako byl Fík, dokazuje i tříměsíční štěně při hře s kočkou:
Co ale bobtail doma v bytě obnáší v reálu?
Těch třicet let chová Petra Márová bobtaily v bytě, dokonce v centru Prahy. Může si tedy dovolit říct, že zvládnout se to bez problémů dá. „Jasně, po návratu z procházky jim někdy musíte otřít packy, případně jim umýt tlamu po žrádle, jinak jsou ale čistotní. Ani srst není takové drama, i když péče o ni je u bobtaila asi to nejzásadnější. A každý den ho samozřejmě musíte nechat aktivně vyběhat. Že ho u domu se zahradou vyhodíte ven, to mu procházku a proběhnutí nenahradí, většinou si totiž lehnou pod první strom a odpočívají,“ směje se chovatelka.
Potkáte medvídky bez ocasu i s pořádným prutem. Proč?Na rozdíl od většiny Evropy je u nás pořád ještě možné štěňatům bobtailů kupírovat ocásky. „Je to dané historicky. Bez ocasu se totiž těmto pasteveckým psům špatně honili třeba zajíci, chybělo jim potřebné kormidlo pro rychlou změnu směru, takže se raději drželi stáda a neodbíhali. Navíc byli v Anglii psi bez ocasu uznáni jako pracovní a osvobozeni od daně,“ vysvětluje původní praktické důvody kupírování Petra Márová.   V současnosti už ke kupírování ocásků u štěňat není důvod, proto je ve většině Evropy zakázáno. U nás je zatím povoleno (standard FCI zde), v Americe je kupírování dokonce standardem. Ten je od toho evropského vůbec hodně odlišný, dovoluje například bílé skvrny na pro bobtaily typické tmavé „dece“ na zádech. A co může za typický houpavý krok? „Rozvážná houpavá chůze je způsobena i tím, že bobtail je mimochodník, našlapuje tedy současně oběma pravýma nebo oběma levýma nohama,“ vysvětluje chovatelka. Když se k tomu přidala zvýšená kulatá záď bez ocasu, byl pro bobtaila typický kulatý medvědí bezocasý zadek. Ty za chvíli zmizí úplně, většina chovatelů už bobtailům ani u nás ocasy nekupíruje. Jen na přání vážného zájemce o konkrétní štěně,“ konstatuje chovatelka s lehkou nostalgií v hlase. |
Mnohým podle ní vyhovuje, když je bobtail chovaný v bytě ostříhaný. Z prostého důvodu. „Ostříhaný pes prostě nelíná. Buď je majitelé nechají ostříhat jednou za rok a pak jim srst nechávají dorůst, nebo ji udržují krátkou a nechají ho ostříhat jednou za šest měsíců,“ vysvětluje Petra Márová, která se sice střihání psů věnuje i profesně, ale její vlastní fenka Nasťa připomíná hromadu měkoučkých chlupů. Jako nestříhaného psa si ji panička prostě jednou za čtrnáct dní položí na stůl a zhruba dvě hodiny ji trpělivě vyčesává, bez toho se srst neobejde (více o péči zde).
Pokud jste zauvažovali, že byste se vrhli na chov bobtailů, dobře si to rozmyslete. V žádném případě nevyděláte, je to opravdu jen pro obdivovatele poměrně velkého - a tedy i na krmení náročného - psa s nezaměnitelným houpavým krokem a inteligentním pohledem. Štěňátko seženete za 15 až 20 tisíc, pejska obvykle na spodní, fenku na horní hranici ceny.
„Často se ovšem musí jet na krytí za psy do západní Evropy, kde se štěňata prodávají zhruba za 40 tisíc. Jenom krytí vám tedy spolkne víc, než kolik pak u nás dostanete za dvě štěňata. A to nepočítám další náklady spojené s odchovem,“ konstatuje zkušená chovatelka. Naštěstí je bobtail zdravé plemeno s dobrým kořínkem, které nemívá zásadní zdravotní problémy, takže obvykle nebývá na veterině jako doma.
