„Bude tam od moře dost foukat, vezmi si pořádnou bundu,“ utrousí přítel Joe, když se v dublinské čtvrti Drumcondra chystáme k odjezdu. „A pořádné boty. Aby ti do nich neprosáklo bahno.“ Je pošmourný listopadový den, radu beru vážně a dobře dělám.
Naším cílem není Temple Bar, pivovar Guiness, ani dublinský zámek: to pro tentokrát necháváme jiným. Míříme do oblasti bývalých doků, tam, kde se vody řeky Liffey pomalu začínají poroučet do mořské náruče. Od O’Connelova mostu, který leží v samém centru Dublinu, bychom tam pěšky došli za deset minut. Jenže nablýskané firemní rezidence, udržované trávníky ani nákupní centra nás tu nečekají.
Spojuje, či rozděluje?
„Radní si zkrátka usmysleli, že taky u nás potřebujeme výraznou stavbu od nějakého světového jména, tak máme tohle,“ máchne Joe rukou směrem k modernímu mostu překlenujícímu řeku Liffey. „V Bilbau jsi byl, ne?“
Přikyvuji a pomalu přecházíme přes řeku po díle španělského architekta Sebastiana Calatravy (několik jeho realizací stojí v baskickém Bilbau) po mostě, který nese jméno asi nejznámějšího irského dramatika a nositele Nobelovy ceny Samuela Becketta. Konstrukce má tvar harfy, národního symbolu, a eleganci mu nelze upřít. „Jenže si vybrali špatnou dobu,“ pokračuje Joe: „Most za 60 milionů eur otevřeli na jaře 2009, a to už jsme tu všichni byli v průšvihu. Výsledkem je támhle to.“
„Támhle to“ znamená sousedící opuštěné, chátrající skelety nedokončených mnohapatrových budov, které se tu smutně tyčí k obloze. Také zrezivělé ohrady, přerůstané dvoumetrovým plevelem, a četné nápisy Office and Retail Space Available (Kancelářské a prodejní prostory k dispozici). „Průšvihem“ se pak myslí hospodářská krize, která započala v roce 2008 a následujícího roku dolehla právě na Irsko s mimořádnou silou. Slovo „krize“ tu je, na rozdíl od většiny evropských zemí, na místě: irský HDP poklesl v roce 2009 o 8 %, nezaměstnanost vyletěla na více než dvojnásobek původního stavu a rozpočtový deficit se téhož roku vyšplhal na nepředstavitelných 32 % – to je nejvyšší číslo v moderních dějinách zaznamenané. Irské hospodářství, do té doby šlapající jako namazaný stroj, se zdálo být na kolenou.
Na špatné straně řeky: zarůstající pozemek proti bývalým dokům.
Na špatné straně řeky: nedokončená administrativní budova na severním břehu Liffey.
„Některé firmy odešly doslova přes noc,“ pokračuje Joe: „Prostě jednoho dne večer se ještě pracovalo, a když pochopili, že s půjčkami je amen, tak následující den jsi tu už nikoho nepotkal. Většinou to byly domácí, irské firmy. A teď, když je po krizi, se čeká na nové investory. Přicházejí, ale pomaleji, než jsme si mysleli.“ Přítel důsledně užívá slovo crash případně collapse, tedy pád či katastrofa.
Pomalu obcházíme již šestým rokem opuštěná, rozlehlá staveniště a já si stále v duchu opakuji: Je to podobná poloha, jako bychom v Praze byli třeba v Karlíně nebo Nuslích. Kousek z centra. „Jen klid, bude líp,“ dodává optimismu Joe. „Na druhém břehu je to lepší, aspoň na pohled. Jedeme!“
Není nad soukromí
Opouštíme severní břeh Liffey, přejíždíme přes Beckettův most a kličkujeme mezi teď již dokončenými administrativními budovami. V zátoce, na nábřeží Hanover Quay, to dýchá luxusem: rozšířený průplav vytváří dojem jezírka, lemovaného pár pěknými restauracemi a naleštěnou promenádou. Jedno tomu ale chybí: lidé. A přesto, že je (jak jinak v Dublinu) deštivo, tak počasí za to nemůže.
„Tohle je evropská centrála Googlu,“ odtuší Joe. „Těch se krize samozřejmě nedotkla. Ven ale moc nevylézají, v okolí bydlí málo lidí.“ Následují budovy dalších globálních technologických firem. „A teď ti dám hádanku,“ běží debata dál: „Hádej, co sídlí tady?“ Projíždíme kolem nevýrazné nárožní budovy bez viditelných korporátních znaků, nikde žádné logo. „To je Facebook, ten barák není nijak označený. Zvenku to nemáš šanci poznat, pokud to nevíš. Skoro to vypadá, že si svého soukromí cení víc než soukromí uživatelů.“
Na správné straně řeky: Grand Canal Square - v této oblasti stojí i evropská centrála Google.
Na správné straně řeky: Grand Canal Square - v této oblasti stojí i evropská centrála Google.
Jižní břeh Liffey se zkrátka zde, v oblasti bývalých doků, liší od toho severního jako den a noc, řeka je přitom široká sotva 100 metrů. Po staletí to v Dublinu fungovalo zdánlivě podobně, severní část města byla tradičně dělnická a zanedbanější, zatímco bohatší bydleli na jihu. Je tohle náhoda? „V podstatě ano,“ odtuší Joe. „Byla to otázka skladby developerů a taky šlo o korporátní daň. Kdyby tady nebyla tak nízká, nadnárodní firmy by tu nikdy nebyly. A možná bychom se i tady prodírali stejnými kopřivami jako na severním břehu.“
Pozvánka do Irska: Dublin od rána do noci
Otazníky na periferii
Tohle nebyl ten Dublin, jak jsem ho znal z minulých návštěv. Optimistický, plný milých tváří, s pohledem dopředu. Jdeme si spravit náladu do restaurace u krásného náměstí Merrion Square, lemovaného skvostnými georgiánskými domy, a odpoledne pokračujeme na periferii. Něco decentnějšího to chce.
Za pár desítek minut sjíždíme z dálničního polookruhu na periferii Dublinu a pokračujeme po velkorysé dvouproudé silnici na severozápad. Zástavba už zmizela za námi, bez přítomnosti jiných aut projíždíme několik kruhových objezdů, až na jednom silnice končí. Musíme zpátky, přímý směr blokuje nahrnutá hromada hlíny. Tady měla vzniknout logistická centra společností typu DHL, velké sklady a podobné objekty. Když přišel „crash“ v roce 2009, tak byla hotová právě jen infrastruktura, vlastní průmyslové a skladové areály už nikdo nepostavil. Proto ta dálnice v zemi nikoho.
Na konci cesty: slepý kruhový objezd na kraji Dublinu
Tyrrelstown, město duchů za bílého dne
O kus dál vjíždíme do Tyrrelstownu, obřího satelitu připomínajícího satelitní městečka kolem Prahy, ovšem ve větším rozměru. Tady to funguje, bydlí tu nějakých 6 000 lidí. Ale aspoň jednoho obyvatele aby ve dvě hodiny odpoledne člověk pohledal, ulice jsou úplně prázdné. Je to město duchů, noclehárna v pravém slova smyslu. Přestože prostředí vypadá kvalitně, dokonce až luxusně, Tyrrelstown bohaté netáhne. „Problém je, že správu veřejného prostoru má v rukou soukromá firma a původně tu chtěli postavit domy a byty pro 30 000 lidí,“ vysvětluje Joe. „Teď jich tu bydlí pětkrát méně, protože přišla krize, a lidé, kteří se sem nastěhovali, musí správcovské firmě platit vysoké poplatky. Nikdo sem nechce. A zkus se odtud dostat do centra Dublinu veřejnou dopravou – pojedeš půldruhé hodiny.“
Cesta k normalitě
V hlavě se mi honí vzpomínky na to, jak jsem pozoroval proměny života v Dublinu během posledních 25 let. Návštěv to bylo nepočítaně. Teď jsem tam přijel, na kratičkou chvíli, vlastně jako domů. Hrdé, nepoddajné město bylo v 90. letech velmi irské, lidé – viděno ze středoevropské perspektivy – nepředstavitelně milí.
Vřelost zůstala, ale město se proměňovalo, stávalo se více mezinárodním. Začali se objevovat cizinci, od manažerů mezinárodních firem po polské (české, litevské, rumunské) stavební dělníky. Narazit na irskou obsluhu v hospodě byl před deseti lety už skoro zázrak.
Custom House patří k nejvýraznějším budovám v centru Dublinu.
Most Samuela Becketta v noci
Přišel rok, na začátku milénia, kdy Irové ekonomicky předběhli Británii. To je jako kdyby Češi byli náhle bohatší než Němci. A teď se kyvadlo vychýlilo zpět. Brutálním způsobem.
Důsledkem jsou – mimo jiné – tisíce armatur trčících k nebi a dálnice v zemi nikoho. Mnoho zahraničních pracovníků, mezi nimi i Čechů, se vrátilo zpět, protože najednou nebyla práce. Na konci roku 2014 jsou zase vidět známky lepších zítřků, nezaměstnanost trochu klesla a hospodářství se docela daří. Také inflační ceny z období před krizí jsou minulostí.
„Jen klid, my jsme zvyklí,“ tuší Joe, co se mi honí hlavou, a u sklenice Guinesse na baru dodává. „Vzpomeň si, pořád tady žije dost lidí, kteří si pamatují, jak ještě dlouho po 2. světové válce tu byl nedostatek potravin. A každý má v příbuzenstvu někoho, kdo pár generací zpět z Irska utekl před smrtí hladem. To si jen někteří mysleli, že stromy porostou až do nebe. A teď už vědí, že to nejde.“
To je poučení zajisté přenositelné daleko za hranice ostrova. Na Iry bych si vsadil, že to dokážou. Na shledanou zase někdy v Dublinu.
Může se hoditNevynechejte v Dublinu
Užitečné weby
Doprava |
