Ona

Klára Vítková - Rulíková | foto: Michal Šula, MAFRA

Patronka dětí: Rodiče paterčat musí umět šetřit, jinak skončí špatně

  • 1184
Paterčatům pomáhala Klára Vítková - Rulíková, jako kdyby šlo o její vlastní rodinu. Nezištně, nad rámec svých povinností. Nakonec se však s maminkou dětí pohádala dokonce před televizními kamerami a po roce a půl se neviděly ani na Vánoce.

Zdá se, že se vaše kamarádství s paní Kiňovou, maminkou paterčat, změnilo v nenávist.
Je pravděpodobné, že mě nenávidí. Lidé mi píší, že na mě rodina nasazuje různě na internetu v diskuzích i na sociálních sítích, ale já to nesleduju. Sama k nim zášť necítím. Nepřejí si, abych je zastupovala, už více než dva měsíce mě nekontaktují. Mrzí mě, jak se zachovali, je mi líto těch dětí. Obzvlášť Martínka mám ráda, jsem jeho kmotra.

Byly jste přece kamarádky.
Dlouho jsme byly opravdu jako kamarádky. Prostě jsem si myslela, že když mám sama čtyři děti a vím, jak to chodí, můžu jí být nápomocná. Jenže jakmile jsem u ní začala zaměstnávat terénní pracovnice, musela se naše komunikace posunout do jiné roviny a to Saša neuměla pochopit. Už jsem nebyla jen na její straně. Věděla jsem od zaměstnanců, jak to u nich doma chodí, a tehdy došlo na první vážné neshody.

Kvůli čemu jste se hádaly?
Napřed to byl transparentní účet, potom, když jsem si našla přítele a nejezdila za nimi tak často, Saša jako by začala žárlit na můj čas. Když jsem ji nabádala k zodpovědnosti, ať vezme život do svých rukou, a řekla jí, ať se vzpamatuje a je ráda, že má zdravé děti a pořád si jen nestěžuje, říkala, že už jí nerozumím.

Kamarádství je oboustranný vztah, co dávalo vám?
Myslím, že ze začátku mi péče o jejich rodinu nahradila zesnulého manžela. Zemřel na rakovinu tři měsíce předtím, než jsem se o paterčatech dozvěděla. Najednou jsem se měla o koho starat. Kontaktovala jsem rodinu, tak jako celou řadu jiných s vícečetným těhotenstvím, abych jí pomohla, Saša mě o to dokonce skrze dceru primáře požádala. Sama mám dvojčata a potýkala jsem se s problémy. Proto jsem před dvaceti lety založila Klub Dvojčat a vícerčat a rodinám nabízím pomoc a podporu.

Jaká byla vaše osobní zkušenost?
S dvojčaty jsem skončila na tři měsíce v nemocnici a o staršího syna, kterému byly necelé dva roky, se neměl kdo starat. Na úřadě mi doporučili dát ho do dětského domova, kde si ho prý manžel po práci může každý večer vyzvednout. Nakonec jsem donesla paní ředitelce v jeslích bonboniéru a ona mi syna na ty tři měsíce vzala. Ale přišlo mi to tak obludné, že jsem se o tu problematiku začala zajímat.

Rodinu paterčat jste tedy kontaktovala, abyste jim pomohla se zorientovat v tom, na co mají nárok?
Když jsem se o nich dozvěděla, vůbec jsem netušila, že jsou to Romové. Vnímala jsem narození paterčat jako obrovskou raritu, výjimečnou událost, která si pomoc zaslouží. Informovala jsem patřičné úřady, o rodinu se měl postarat odbor sociální péče z Lysé na Labem, ale vlastně všichni čekali, jak se situace vyvine. Městský úřad jim nabídl byt a proplácení jedné pečovatelky navíc. Dál se ale neangažovali. Dneska vím, že oni tu rodinu znali. Já ne.

Jak to myslíte?
Obvykle mě rodina kontaktuje, poradím jim, uspořádám pro ně třeba sbírku oblečení a potřeb pro děti, pomůžu sehnat sponzory a tím to v podstatě končí. Občas pak třeba zavolají, jak se jim vede. A tak jsem si to představovala i tentokrát.

Proč to tak nebylo?
Protože kam jsem rodinu odkázala, tam to nefungovalo. A já si naivně myslela, že je to kvůli tomu, že dětí je pět, ale nakonec to spíš bylo proto, že rodina je taková, jaká je. A já měla tendenci Saše věřit, zvlášť když se zaštítila dětmi, které jsou zaplať pánbůh úžasné a zdravé.

Dokument

Oceňuji, že otec dětí neutekl, říká režisérka dokumentu o paterčatech

Na televizní obrazovky přichází dokument o životě prvních českých paterčat.

Jaká je to rodina?
Zpočátku jsem měla pocit, že si jen práci neumí zorganizovat a v tom jsem jim chtěla pomoct. Zatímco já oblékla tři děti, oni jedno. Postupně mi začalo docházet, že to není jen o organizaci práce.

Kdy jste na to přišla?
Dokud byla Saša v porodnici, byla to vzorná a skromná maminka, ohromně pozitivně naladěná. Až když se vrátila domů, všechno se otočilo. Stále mi brečela do telefonu, a když jsem za nimi jezdila, zjistila jsem, že bez výhrad poslouchá svou maminku. Nespoléhá se na sebe, ale na druhé.

Najednou nebyla skromná?
Jistý podnikatel jí nabídl, ať si sepíše vybavení bytu, že jí ho pořídí. A to jsem tedy koukala, co všechno si vymyslela. Říkala jsem si tehdy: aha, tak pozor! Stále jsem je ale omlouvala: děti za to nemůžou, manžel chodí do práce. Vypadalo to ještě, že ji zvládnu.

Také jste Saše doporučovala návštěvu psycholožky. Proč?
Měla jsem strach, aby ta změna rozpoložení nesouvisela s laktační psychózou. Nakonec s ní nezávisle na sobě promluvily dvě psycholožky. Řekly, že o depresi nejde, čímž jsem se zklidnila a Saša nikam už chodit nechtěla. Ale odhadly ji, když řekly, že čeká, že za ni problémy budou řešit ostatní.

13. srpna 2014

Co by se dělo, kdyby vás rodina paterčat neměla?
Nevím. Měla bych strach z toho, že péči o děti nezvládnou a stát jim je vezme. Podle zákona by měla paní Kiňová nárok jen na pečovatelku, která by jí pomáhala v domácnosti, ale nesměla dělat nic s dětmi. Nebyla by zřízena veřejná sbírka, neměli by terénní pracovnice k dětem - tedy pokud by se toho neujal nikdo jiný. Neumím si to představit.

Vizitka

* Mgr. Klára Vítková Rulíková se narodila 7. 1. 1967 v Praze.
* Je absolventkou Fakulty tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy .
* Byla třikrát vdaná a má čtyři děti: Jakub (23), dvojčata Jan a Klára (21) a Jiří (15).
 * V roce 2008 kandidovala do Senátu  jako nestraník za stranu SOS.
  * Pracuje na ministerstvu práce a sociálních věcí  v oddělení politiky sociálního začleňování (letech 2008-2010 byla ředitelkou odboru rodiny a dávkových systémů)
* V roce 1995 založila Klub dvojčat a vícerčat, klub funguje v 55 městech a obcích.
* Vydala knihy o dvojčatech Co nevíte o dvojčatech, Dvojčata a Dvojčata: jejich vývoj a výchova.  Pořádá přednášky, besedy a poradenství , publikuje v různých časopisech a na internetu.
* Podílela se na zakládání Sítě mateřských center.

Musela by to zvládnout.
Přišla domů z porodnice s pěti dětmi, do prostředí, které předtím neznala. Kojila, odsávala, do toho zdravotní problémy. Volala mi, že pečovatelky jí odříkaly na poslední chvíli a že na všechno bude sama. Snad kdyby měla od začátku hned po příchodu domů nastavený „full servis“, dalo by se časem odebírat. Jenže pomoc ze začátku hodně haprovala. S některými pečovatelkami si Saša nesedla, kvůli dusné atmosféře se jich u nich vystřídala celá řada, Romky a bezdětné vyloženě nechtěla. Všechno se usazovalo až za běhu. Nikdo například nevěděl, že babička, pro niž jsme vyřídili výjimku a zaměstnali ji, napadne pečovatelku a pečovatelská služba s poskytováním nadstandardní služby skončí.

Sami by si podle vás neporadili?
Možná by to sami nějak zvládli, kdyby otec nechodil do práce a celá rodina Saši se zapojila do péče. Ale podle mého je nutné, aby tatínek paterčat měl práci, aby měl Tony vzor, že chodit do práce je normální a aby si rodina nezvykla žít jen z dávek. I proto se stále snažím terénní pracovnice do rodiny zajišťovat.

Proč se nezapojila víc rodina otce?
Partnerova rodina žije v Praze a všichni pracují, mají své rodiny. Ve hře bylo i to, že rodina s paterčaty by bydlela v Praze, ale Saša chtěla být v Milovicích, nablízku mamince. Tatínek paterčat je tak trochu tím pádem pod vlivem rodiny Saši.

Recenze

Paterčata v roce jedna. Zajímavý by byl dokument po 20 letech, píše Mirka Spáčilová

Saša je ráda, že alespoň jedno z paterčat je vysněná holčička.

Změnila ta zkušenost vás osobně?
Jsem ráda, že jsem si takhle nabila. Na ministerstvu práce a sociálních věcí jsou v oddělení, kde pracuju, mladé kolegyně, které mají Romy na starost a absolutně je podporují. Já je taky podporovala a bojovala se šéfem, který už něco prožil a  brzdil mě. Teď vidím, že je všechno jinak: naše pravidla na ně nefungují. Oni mají jiný rytmus života. Kdyby měli jen dvě děti, nikdo by si jich nevšiml, ale pět dětí bez režimu nejde zvládnout. Ale pokud chtějí pomoc od státu, pak musejí jeho pravidla přijmout. Jenže jim je neměl kdo vštípit, protože to není parketa pečovatelek, které na děti nesmějí sáhnout a nejsou v rodině od toho, aby ji „korigovaly“. Takže jsem se rozhodla, že musíme změnit matku, aby rodičovské kompetence přebrala a řád nastolila. A to se ukazuje jako téměř nemožné.

Jsou to jejich děti, tak proč by si je neměli vychovávat podle sebe a bez vašeho řádu?
Můžou, ale pak nemůžou chtít pomoc od státu.

Přece stát posílá pomoc, aby paní Kiňové pomohl a ne aby ji měnil k obrazu svému.
Mluvíte mi z duše, proč musíme cpát Romům bílý vzor. Ale je to proto, že až naše pomoc za dva tři roky skončí, aby rodina úplně nepadla. Pokud si zvyknou, že za ně vše dělají pečovatelky a terénní pracovnice, bude to pro ně potom těžké. Nenaučí-li se hospodárně využívat finanční prostředky a šetřit, dopadnou špatně.

Nemůžete ale někomu něco vnucovat, když o to sám nestojí.
To je pravda, ale umíte si představit, co se stane, až rodina padne a děti jim seberou? Jaká se snese vlna kritiky za to, že se stát nepostaral?

Návštěva u paterčat

Řev, deset jogurtů a pět praček denně, popisuje reportérka

K narozeninám dostalo každé ze sourozenců vlastní dortík.

Bez řádu by na tom byli opravdu tak zle?
Opravdu jo. Nejsou například zvyklí druhý den dojídat uvařené jídlo. Vyhodí ho. Den staré rohlíky nerozpečou, ale vyhodí. Je to jiné myšlení, ale doprčic, když na to nemám, tak přece šetřím, kde se dá! Tohle se musejí naučit. Pro mě to byl šok, když jsem viděla, že vyhazujou jídlo. Pro ně je to ale normální. Saša mi řekne: „My to ale máme takhle, druhý den bychom stejné jídlo nejedli.“ Nejsou zvyklí počítat, plánovat, hospodařit, aby vyšli, a to jsou věci, které se u nich snažíme změnit. Je to boj a běh na dlouhou trať. Zkoušeli jsme jim ukázat příklad jiných rodin s vícerčaty a dalšími dětmi, které musí šetřit, ale protiargument vždycky byl, že nikde nemají paterčata.

Řekla jste jim někdy, že bez pomoci státu o děti můžou přijít?
Jistěže ano. Saša mi na to ale řekla: To mi vyhrožuješ?

Měla jste někdy chuť se na to vybodnout?
Mockrát! V jednu dobu už mi všichni včetně vlastních dětí říkali: Dej od nich ruce pryč.

Po měsících, kdy jste se rodině věnovala dobrovolně, jste dostala paterčata v práci na starost na třetinový úvazek. Změnilo se tím pro vás něco?
Zřejmě jsem přišla o dobré vztahy v práci. Kolegové, přátelé i rodina mi vyčítali, že se o rodinu paterčat příliš starám, a když jsem byla paní ministryní na určitou dobu pověřená, ještě se to zhoršilo. Kromě klidu a ideálů o romské komunitě jsem částečně přišla i o dobré vztahy v práci.

Co doma?
Děti viděly konkrétní zkušenost, jakou matka udělala, i s tím, že to nakonec málem vzdala. Myslím, že nás to spíš spojilo.

Teď už jim tedy jen spravujete jejich transparentní účet, o který vedete spory?
Nejen. Zprostředkovávám komunikaci s lidmi, kteří Saše chtějí pomáhat - v poslední době je na přání rodiny jen odkazuji na jejich mailovou adresu. Píši žádosti o dotace a průběžně je vyúčtovávám na pracovníky, které u nich zaměstnávám. Nyní to je dva a půl úvazku terénních pracovnic, které platí zčásti ministerstvo práce a sociálních věcí, Úřad práce a zbytek, dokud stačily peníze, hradily nadace. V posledních měsících už jsem jim platy dorovnávala z transparentního účtu. A Saša se definitivně naštvala a chce účet převést na sebe.

Názor z blogu

Čtěte názor blogerky Mirky Švarcové a Markéty Demlové

Uděláte to?
Klub dvojčat má povolenu veřejnou sbírku, takže jsem za něj zodpovědná, jakožto statutární zástupce organizace. Teď u právníků zjišťuji, jak je možné jim finanční prostředky z účtu i se zodpovědností za ně předat.

2. dubna 2014

Peníze byly od začátku příčinou hádek. Rodina vám nevěřila?
Zpočátku jsem s nimi spoustu věcí konzultovala, protože peníze na jejich účtu byly určené pro paterčata. Líbilo se mi, když Saša říkala, že chce peníze schovat, až půjdou děti do školy. Terénní pracovnice mi z těch peněz platit zakázala, nepřáli si z nich ani doplatit auto, na které neměli peníze. Proto byl pro mě šok, když pak v televizi opakovaně tvrdila, že nemají peníze. “Sašo, proč to říkáš?“ Zlobila jsem se. Pak dokonce řekla, že nejstarší syn Tony nemohl jet se školkou na výlet, protože na něj nemají, to mě fakt hodně mrzelo. Kdyby se zmínila, tak samozřejmě z toho transparentního účtu těch pár stovek dostali. A pak mi došlo, že za účet jsem zodpovědná já a že když to budu považovat za vhodné pro děti, tak ty peníze vydám. Jako třeba teď, když nemám na zaplacení terénních pracovnic, které práci skvěle odvádějí a rodina je s nimi spokojená.

Viděla jste se s rodinou o Vánocích?
Neviděla. V prosinci jsem byla na operaci páteře a jsem v dlouhodobé pracovní neschopnosti. Modlila jsem se za ně, to je asi tak všechno, co jsem pro ně mohla udělat.

Další česká vícerčata

Jak se žije českým rodinám s dvojčaty a trojčaty? Jejich příběhy si přečtěte zde.

Výchova trojčat dala paní Hance zabrat, manžel se rodině kvůli časté práci mimo domov odcizil.

Před lety jste kandidovala neúspěšně do Senátu, teď jste se angažovala v jejich rodině až na hranici vlastního zneužívání. Nejsou v tom ještě nějaké vaše další politické ambice a potřeba zviditelnit se?
Dělala jsem pět let asistentku senátora a tenkrát byl Senát o osobnostech, ale pak se najednou stal boj o křesla zápasem politických stran. Taková práce, kdy jsme jen loutkou řízenou aparátem, by mě nebavila. Spíše než politické ambice mě k pomoci rodině vedl odborný zájem. S rodinami s vícerčaty pracuji dvacet let a péče o paterčata je neocenitelná zkušenost.

Čemu se chcete do budoucna věnovat?
Chci se zaměřit opět na dvojčata a vícerčata, na osvětu, právní a sociální pomoc i pomoc ze strany státu. Nemáme žádný registr dvojčat, chybí tady seriózní výzkumy. Je to pořád okrajové téma.