„Když jsem byla švorc, řešila jsem to brigádami. Nechci znít jako hrdinka, ale...

„Když jsem byla švorc, řešila jsem to brigádami. Nechci znít jako hrdinka, ale jít za pás, pracovat rukama, jít uklízet, tím vším jsem si prošla, mám k tomu velkou pokoru,“ říká Iva Pazderková. | foto:  Michal Sváček, MAFRA

Iva Pazderková zažívala období, kdy byla švorc. Teď si plní sen

  • 17
Herečka Iva Pazderková nedávno zabodovala u čtenářů iDNES.cz s Blbou Blondýnou, která lítá v dluzích. „Ne že by to byl můj osobní problém. Nepůjčuji si peníze,“ říká Iva v otevřeném rozhovoru o penězích, půjčování i vlastních finančních kopancích.

Než přijala nabídku natočit čtyři blondýnovské skeče, které varují před lichváři a žitím nad poměry, vzala si čas na rozmyšlenou. Nakonec kývla a nelituje, i když honorář, který za to inkasovala, byl symbolický a charitativní. „Řekla jsem si, že pokud mohu takovým způsobem přispět k tomu, aby se lidé kvůli lichvářům nedostali do průšvihu, tak to ráda udělám,“ říká.

Iva Pazderková (34)

Herečka a písničkářka

  • Narodila se v Uherském Hradišti, vystudovala osmileté gymnázium v Brně, které na rok přerušila kvůli studiu v Americe. Je absolventkou JAMU.
  • Proslavila se v roce 2004 účinkováním ve stand-up komedii Na stojáka televizní stanice HBO, do obecného povědomí se dostala s televizní reklamou na jogurt.
  • V současné bodě působí v Divadle Na Fidlovačce, Hudebním divadle Karlín a v Divadle Komedie.
  • V roce 2013 vydala debutové album Ukulala, ke kterému složila hudbu i texty a aktivně koncertuje po celé ČR. Kromě činohry se věnuje stand-up comedy show, kde ztvárňuje Blbou Blondýnu.
  • Věnuje se i charitativním projektům pro nadace a neziskové organizace.

Jak se díváte na to, že si lidé půjčují peníze, aby splatili předchozí půjčky?
Je to podstata konzumu, o kterém se dnes hodně mluví. Konzum tkví v tom, že lidé žijí ze dne na den v myšlence, že to nějak udělají, že dluhy finančně srovnají. Ale ono se to jen tak „nezaplácne“, dluhy vás vždycky doženou. Tkví to i ve výchově a v tom, aby člověk uměl používat zdravý selský rozum. Já jsem byla vychována kupovat si jen to, na co mám.

Jste úspěšná, lidé vás znají a někteří si myslí, že jste v balíku. Zažíváte, že za vámi přijdou a požádají, zda byste jim mohla půjčit?
Kromě přátel a mých dobrých známých se mi nestalo, že by za mnou přišel cizí člověk a požádal o půjčku. Ale e-maily mi chodí, někdy i od handicapovaných lidí. Je to pro mě těžké, mám velké sociální cítění. Když moderuji třeba charitativní dražby, nedá mi to a podpořím dobrou věc. Musíte si ale stanovit nějakou míru, nelze podpořit vše.

Máte vlastní zkušenost s dluhy, půjčila jste si někdy?
Jako studentka jsme měla na svém účtu povolený kontokorent. Mohla jsem jít do minusu.

A spadla jste někdy do něj?
Ano, stalo se mi to, ale neměla jsem z toho klidné spaní, rychle jsem vše splatila. Princip, že vám dá někdo peníze za nic, vás vybízí k úvahám, že je máte a že si za ně můžete víc dopřát. Ale to je nesmysl.

Iva Pazderková jako Blbá Blondýna varovala před dluhovou pastí:

Stalo se vám někdy, že jste byla švorc?
Ano, když jsem přišla do Prahy, vydělávala jsem 3 600 korun hrubého, přitom jen podnájem byl za čtyři tisíce korun. Ani můj tehdejší muž nebyl v dobré finanční situaci, byl to takový boj o přežití, který trval zhruba dva roky.

Jak jste to řešila?
Řešila jsem to brigádami a podporovali mě rodiče. Bylo to hodně těžké období.

Jaký to je pocit, když je člověk s financemi na dně a nemůže si dovolit ani základní věci?
Je to taková bezmoc. Standard životního minima se ale hodně odvíjí od prostředí, ve kterém žijete. Kdybych žila na vesnici a měla políčko a domácí zvířata, jak tomu bylo u mé babičky, je to úplně jiná situace, člověk může být soběstačný. Ale ve město to nejde, musíte za všechno platit – za jídlo, služby, bydlení. Často na to myslím a ten pocit si v sobě snažím uchovat. Když mám „frackovitou náladu“ říkám si: „Holčičko, přemýšlej. Kdysi byl tvůj sen vydělávat aspoň tolik, abys v klidu měla na nájem a třeba pět tisíc měsíčně na útratu na jídlo pro sebe a kočky.“ Mám totiž dvě.

Takže si dokážete peněz vážit?
Ano, i když jsou v tom paradoxy. Peníze nosím po kapsách, nemám peněženku a někdy utrácím, ani nevím za co, a chovám se nezodpovědně (smích). Ale to neznamená, že si peněz nevážím. Jen jim někdy nepřikládám takovou hodnotu, protože je beru jako oběživo.

Když říkáte, že nosíte peníze po kapsách, máte přehled, kolik korun u sebe máte?
Tak zhruba, plus minus, přesně to většinou nevím. Dříve jsem ale věděla doslova na padesátihaléř, kolik u sebe nosím, prožila jsem si takové období. Teď už tak počítat nemusím, když potřebuji doplnit naftu do svého auta, jsem ráda, že na to mám. Je to svoboda vydělávat a mít peníze. Peníze vám nedají štěstí, ale dají vám svobodu.

Blbá Blondýna:

Vaše Blbá Blondýna ukazuje, že s penězi umí zacházet chytře, že si umí půjčovat, aby si pořídila „vitonku“, protože těch není nikdy dost, a ještě jí „decina“ či „dvacina“ zbude. Za co ráda utrácí Iva Pazderková?
Bývaly to boty, ale to se už ustálilo, protože jsem se zkrotila. Neudělá přece ze mě lepšího člověka, když mám víc párů bot. I když je to pro mě hodně těžké, v tom jsem blond. Ujíždím i na dražší bižuterii, tu si ráda dopřeji. A taky na jídle, jím strašně ráda. A teď utrácím za muzikantské vybavení a sportovní vybavení, tím kompenzuji to jídlo.

Jak si vedete domácí rozpočet, máte na to nějaký vlastní recept?
Můj systém je jednoduchý, nezadlužuji se. Půjčku si nevezmu a hypotéka je něco, co by mi nedalo spát. Nesnesu pocit být zadlužená. Mám běžný a spořicí účet. Na běžném účtu nechávám vždy tolik peněz, aby pokryly mé výdaje za nájem, jídlo a všechny ostatní nutné útraty včetně kapesného. Můj rozpočet mi navíc hlídá má sestra Věra, která je zároveň moje manažerka.

Umí vás setra krotit, abyste příliš neutrácela?
Ano, umí.

A posloucháte ji?
Jo, poslouchám, ale vždycky tak týden. Ona je ale strašně trpělivá.

Říká se o vás, že si umíte říct o honorář, je to pravda?
Vůbec jsem nevěděla, že se to o mně říká, ale je to dobře. O honorář si za mě říká moje manažerka, tedy má sestra. Já ale vím, za jakou cenu chci co dělat. Mám v sobě hranice, pod které nechci jít a nad které zbytečně nejdu. Nejsem ale člověk, který by o sobě nepochyboval, mám někdy pochybnosti, jestli si takový honorář zasloužím. Navíc jsem pověrčivá. Když moderuji, nebo když vystupuji s Blbou Blondýnou, nikdy si peníze neberu předem, vadilo by mi to.

Jaký nejlepší honorář jste kdy dosáhla?
Nejlepší? Nechci, aby to vyznělo romanticky či hloupě. Pro mě je každý honorář ten nejlepší. Je za něco, co mě strašně baví. Když děláte něco, co vás baví, v čem se cítíte dobře a ještě vás za to zaplatí, je každý honorář ten nejlepší.

A nejvyšší honorář?
Ten jsem dostala za reklamu.

Platí se v reklamě dobře?
Bejvávalo. Přišla jsem o hodně reklam, protože jsem nechtěla slevit.

Řada lidí vás zná z reklamy na jogurt, musela jste tehdy o honorář smlouvat?
Je s tím spojená docela zajímavá historka. Já jsem tehdy neměla na jídlo, na nájem, na nic. Zavolali mi, že bych mohla tuto reklamu dělat jako Blbá Blondýna a nabídli mi honorář. Byly to peníze, s nimiž bych pár měsíců vyžila. Ale pak jsem si řekla: „Vždyť je to nadnárodní firma a Blbá Blondýna je moje dítě. To nejde.“ Řekla jsem jim, že za takové peníze to dělat nebudu. Zavolali znova a původní honorář navýšili jen drobně. Znovu jsem odmítla, i když jsem na tom nebyla finančně dobře. Intuitivně jsem cítila, že takovou práci musí mít člověk zaplacenou, nechtěla jsem Blbou Blondýnu jen tak zaprodat. Ten taneček proběhl asi třikrát, nedohodli jsme se. Pak udělali casting s jinou osobou. Dva dny před natáčením mi ale znova zavolali a nabídli polovinu toho, co jsem chtěla. Nebyla to závratná částka, jak by si mohl někdo myslet, naopak. Ale přišlo mi to fér. Takže jsem nabídku přijala.

Zajímavé profese

V rubrice Práce a podnikání přinášíme rozhovory se zástupci zajímavých profesí. 

Další příběhy čtěte zde.

Čeho by se měl člověk držet, aby dokázal sám sebe docenit?
Je hodně důležité uvědomit si, co je přijatelná cena vůči vašemu svědomí, vědomí i sebevědomí i vůči tomu, aby se člověk necítil podceněn. Hraje v tom roli i vytíženost a spousta dalších faktorů. Každý člověk by měl znát svou cenu a nesrovnávat ji s nikým jiným. Mně je úplně jedno, jestli za stejnou práci bere někdo třeba milion, mně stačí, když dostanu to svoje. A když někdo bere méně a stejnou práci dělá třeba za korunu, ať to dělá, já ale nechci.

Řada lidí si neumí říci o cenu, pak je to žere.
Mně ale taky dalo zabrat, abych se to naučila.

Co člověk musí v sobě probudit, aby znal svoji hodnotu?
Přece když vím, že práci dělám, jak nejlépe mohu, a dělám ji poctivě, je to odrazový můstek. Pak máte šanci naučit se znát svoji hodnotu. Ale musíte to dělat poctivě, nesmíte podvádět sám sebe, jinak vám bude „dost blbé“ říci si o honorář, nebo o cenu za výrobek či službu. To, co máte vevnitř, musíte mít podložené. Musíte to cítit tak, že dodáváte nejlepší produkt.

Když by na vašem běžném účtu najednou naskočila obrovská částka, co byste si pořídila, kam byste investovala peníze?
Kdyby to byla opravu super částka, mým nejbližším členům rodiny bych doplatila hypotéky, aby už měli klid. A sobě bych pořídila vlastní bydlení. Teď bydlím v obecním bytě, na který mám dekret, ale bylo by mi příjemnější bydlet ve vlastním.

A co byste dělala, kdyby se váš účet najednou srazil a zůstala na něm poslední tisícovka?
Šla bych pracovat rukama. Když jsem žila v období, kdy jsem neměla ani na jídlo, pořád jsem pracovala. Co jiného, to musíte. Sedět doma a trápit se, že nemám peníze, nemá smysl. Koneckonců v drtivé většině prací vám dají stravenky, nebo když děláte v gastronomii, dají vám jídlo. Vím, že je moc těžké najít dnes práci, ale člověk se musí snažit a neztrácet svůj sen. Ale zároveň to neznamená, že budu dělat jen to, co k němu přímo vede, to je nesmysl. Nechci znít jako hrdinka, ale jít za pás, pracovat rukama, jít uklízet, tím vším jsem si prošla, mám k tomu velkou pokoru. Přišlo mi to jako samozřejmé. Na druhou stranu odcházíte z práce a máte čistou hlavu, aspoň že tak.