Studenta žďárské obchodní akademie před dvěma měsíci ubodala Barbora O., když přispěchal na pomoc spolužačce, kterou si agresorka v šatnách vybrala jako terč.
Před několika dny Vejvodovi v Praze převzali skleněného anděla, který symbolizuje ochotu pomoci druhým bez touhy po ocenění.
Fotogalerie z útoku ve Žďáře    |
„Cena je pěkná, úžasné je, že něco takového existuje. Je to pro lidi, kteří si ji zaslouží. Jen je škoda, že ji přebíráme in memoriam,“ řekl dvaačtyřicetiletý otec zavražděného studenta z Nížkova Kamil Vejvoda.
Mezi finalisty nerozlišoval. „Rozhodně by si cenu zasloužil i muž, který skočil do vody pro invalidního pána, jenž sjel s autem do Vltavy. Skončil až třetí, to mě překvapilo,“ dodal na adresu dalšího nominovaného.
Držitelem ceny snad ani nemohl být nikdo jiný než Petr Vejvoda. Lidé po útoku ve žďárské střední škole doslova zaplavili nominacemi Nadaci Adra, která cenu vyhlašuje. Došlo celkem 538 návrhů, přes 90 procent jich „lobbovalo“ za Vejvodu. Veřejnost pak vybrala vítěze ze tří finalistů v hlasování.
Dělají se kontroly škol. A nebezpeční lidé mohou být venku
Žádný další případ v devítileté historii Velíškovy ceny se tolik nepodobal tomu, když se střihač televize Nova na Karlově náměstí v Praze při procházce s kočárem zastal neznámé mladé ženy, kterou ohrožoval muž s pistolí. Velíšek odnesl svoji pomoc střelným zraněním, kterému podlehl.
„Paní Velíšková nám při setkání říkala, že se jí naší tragédií zase všechno vybavilo,“ prozradil Vejvoda.
Podobně jako Velíškův čin i smrt žďárského středoškoláka vzbudila silnou diskusi o hrdinství. A v tomto případě také o chybě v systému péče o psychicky nemocné.
O vražedkyni Kamil Vejvoda mluvit nechce. Nemůže však pochopit některá vyjádření její matky do médií.
„Zlobu cítíme na systém. Jak je možné, že si soudce (při propuštění do ambulantní péče - pozn. red.) nenechal udělat více posudků? Není možné, aby ministr školství nechal dělat kontroly zabezpečení škol a nebezpeční lidé přitom běhali mezi námi a dětmi. Taková věc se přece může stát na ulici, ve vlaku,“ volá Vejvoda po důsledné kontrole.
„Je to nemoc jako každá jiná, nelze všechny házet do jednoho pytle, to nejde. Ale když už někdo jednou něco takového udělá, měl by být hlídaný,“ poukazuje na dva roky starý útok Barbory O. v havířovské základní škole.
Na zahradě mají dvoutunový kámen, na kterém Petr cvičil
Zatímco vražedkyně je nyní v brněnské vazební věznici, Vejvodovi s napětím čekají na její psychiatrické posudky, které prý kriminalisté stále ještě nemají k dispozici.
Útok ve žďárské školeČtrnáctého října v půl osmé ráno se mezi studenty obchodní akademie ve Žďáře nad Sázavou dostala do budovy 26letá Barbora O. a v šatnách nečekaně zaútočila na jednu ze studentek. Bodla ji do ruky replikou vojenského nože s čepelí o délce 21 centimetrů. Když napadené okamžitě přiběhl na pomoc student 3. ročníku Petr Vejvoda, vrazila mu nůž do hrudníku. Pak se útočnice, která si podle kriminalistů Žďár jako místo útoku vybrala náhodně na internetu a do města přijela z Ostravska o den dříve, znovu soustředila na napadenou dívku, běžela za ní a stříkala pepřovým sprejem. Studentce se podařilo utéci, a tak agresorka chytila jinou, která zrovna procházela okolo. Bodla ji nožem do břicha a odtáhla do šaten jako rukojmí. Když do školy přijela zásahová jednotka, policejní vyjednavač Petr Gruber přiměl ženu, aby ho vyměnila za krvácející dívku. To se podařilo, ale i policistu násilnice poranila. Policisté nakonec útočnici zneškodnili taserem. Vejvoda utrpěl podle zdravotníků zranění neslučitelné se životem. Přímo v šatnách i přes pomoc záchranářů zemřel. Svým činem však dívce zachránil život. |
Dva měsíce po tragédii mají doma rodiče kromě urny s popelem či fotografií i jednu obří památku. Dvoutunový kámen, na který chodil Petr do opuštěného lomu nedaleko Nížkova cvičit.
Nadchl se totiž pro parkour a workout. Disciplíny, které spojují umění pohybu a cvičení s vlastní hmotností.
„Byl tam cvičit i odpoledne den před tragédií. Ještě ho fotila kamarádka, dávali fotky na Facebook. Denně jsme pak do lomu chodili zapalovat svíčku. Když se kamarádi dozvěděli, že by manželka chtěla mít ten kámen doma, dovezli nám ho na zahradu předtím, než jsme jeli do Prahy převzít cenu. To bylo hodně nečekané, něco nádherného, hlavně pro ženu,“ popisuje Vejvoda.
Syna míval denně pod kontrolou. V osmi letech přešel z Nížkova na základní školu ve Žďáře, pak na obchodní akademii. Obě školy jsou jen kousek od jeho pracoviště. Vejvoda je zaměstnaný jako předseda okresního výboru komunistické strany.
„Pak jeden zdravotník řekl, že je konec...“
„Pořád jsem měl Peťu pod dohledem. Přišel za mnou do kanceláře nebo jsem ho vyzvedl, ráno jsem ho vozil cestou do práce ke škole. Sotva jsem ten den vystoupil z výtahu, volal mi jeho spolužák Martin. Křičel, že Peťu nějaká holka pobodala. Skočil jsem do auta a jel zpátky. To tam ještě ani nebyli policajti, jen zdravotníci,“ vybavuje si Vejvoda chvíle, kdy se mu hroutil svět.
Vražedkyni viděl na vlastní oči. „Držela o kus dál v šatně další dívku. Záchranáři se dusili, vystříkala tam totiž pepřový sprej. Zdravotníci asi ani nevěděli, že jsem rodič. Poprosili mě, zda můžu držet kapačky, druhou rukou jsem držel Peťu za ruku. Zdálo se mi, že se to vleče hodiny. Pak jeden zdravotník řekl, že je konec…“
I když se to může zdát absurdní, Petrova smrt může být i něčemu prospěšná.
„Mohlo by to pomoci tomu, aby se taková věc neopakovala. Nepřeji žádnému rodiči, aby tohle zažil. Když je někdo nemocný a zemře, dá se s tím časem smířit. Ale takováto věc? Měl život před sebou, spoustu plánů. Den předtím si povídal ve škole s mistrovou. Říkal jí: Vy o mně jednou uslyšíte, budu slavnej. Samozřejmě to nemohl myslet takhle,“ uzavírá Kamil Vejvoda povídání o synovi, kterého už dva měsíce zná celé Česko.
20. října 2014 |
