30 let svobody
Sledovat další díly na iDNES.tvV září 1989 přijela do Prahy z Drážďan dvě černá volva: prodloužená limuzína 764 Executive a její „obyčejnější“ předchůdce 264 Top Executive. Přivezla východoněmecké právníky Gregora Gysiho a Wolfganga Vogela.
Prodloužené provedení Volva 264
Měli za úkol přemluvit východoněmecké uprchlíky, aby se vrátili domů. Na tuto práci byli vybráni navzdory tomu, že uvnitř aparátu NDR patřili k umírněné opozici.
Gysi byl za komunismu obhájcem disidentů a v prosinci 1989 pomohl ukončit ve východním Německu vládu jedné strany a začít vyšetřovat zločiny režimu. Dodnes je významným německým levicovým politikem. Vogel vyměňoval politické vězně za špióny zadržené na Západě, po pádu komunismu ale čelil trestnímu stíhání za své působení v tajné policii Stasi. Zemřel v roce 2008 ve věku 83 let.
Jejich černá volva jsou dodnes zahalena tajemstvím. Východoněmečtí potentáti měli pro tuto značku slabost, obzvlášť pro limuzíny s prodlouženým rozvorem. Švédové vyrobili celkem 335 kusů, skutečnost, kolik se jich dostalo do NDR, ale stále podléhá utajení. Tato informace se může zveřejnit nejdříve v roce 2020. Každopádně k soukromým majitelům se po pádu režimu dostalo zhruba 150 vozů, mezi nimi i dva černé exempláře, které používal vládce NDR Erich Honecker.
Krátké provedení Volva 760
Cesta vedla přes Prahu
V létě 1989 se komunistický režim ve východním Německu začal nezadržitelně hroutit. Občané NDR, zatím v malém měřítku, hledali útočiště na ambasádách Spolkové republiky Německo – ve východním Berlíně, v Maďarsku, Polsku a také Československu. Zejména československá vláda byla ve shodě s východoněmeckým režimem, že je chování východních Němců nelegální. V této fázi téměř nikdo nepochyboval o tom, že se podaří situaci zvládnout a nic výjimečného se nestane. Představitelé NDR jednoduše zvyšovali tlak na západní Německo a předpokládali, že po uzavření ambasády v Berlíně 8. září a vykázání občanů NDR zpět dosáhnou toho samého i v ostatních zemích.
Jenže narazili na neústupného protivníka. Západoněmecký ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher kategoricky odmítl uzavření dalších ambasád a naopak nakázal zaměstnancům velvyslanectví v Praze, Budapešti a Varšavě, aby neodmítali další uprchlíky z NDR. A tak se tisíce uprchlíků daly do pohybu, jejich nejčastějším cílem byla Praha, která je východoněmeckým hranicím nejbližší. O situaci na ambasádě čtěte zde
Trabanty v Praze v roce 1989
Uprchlíci z NDR často přijížděli do Prahy autem. Tušili, že je na Západě čeká lepší život, a tak na svých trabantech a wartburzích nelpěli. Pro další život se víc hodily peníze, klidně i malý obnos západoněmeckých marek, proto se snažili svá auta v Praze prodat. Wartburg se prý dal koupit za dvě stě marek.
Kdo neměl štěstí, ten zkrátka nechal vůz stát na ulici. Čtyři tisíce lidí nechaly svá auta stát, kde se dalo, a spěchaly k Lobkovickému paláci.
Trabanty tehdy parkovaly po obou stranách všech ulic Malé Strany. V archivech se dochovala úsměvná historka o tom, jak příslušník Veřejné bezpečnosti upozorňoval řidiče trabanta, aby neparkoval na zákazu stání. Řidič vypnul motor a vrazil dopravákovi klíčky do ruky s dodatkem: „Nechte si ho.“ A odkráčel emigrovat na západoněmecké velvyslanectví.
Úřady NDR původně chtěly odstavená auta zabavit a převézt zpět, nakonec ale většina zůstala v Praze a Magistrát je po revoluci levně rozprodal v autobazarech za třetinovou cenu. Byl o ně ohromný zájem, tisíce Čechů tak tehdy levně přišly k vozu. Archivy vypovídají o tisícovkách trabantů či wartburgů. Kupovali si je zejména mladí lidé, kteří si nové vozidlo nemohli dovolit. Některé z nich dodnes jezdí a majitelé je úzkostlivě opečovávají.
Někdy posloužil uprchlíkům „bakeliťák“ jen jako nouzové vozidlo k jednorázové cestě za svobodou. Východoněmečtí emigranti často prodali doma všechen majetek a trabant si sehnali na cestu do Prahy.
Začátek konce
Genscher nakonec využil setkání ministrů na zasedání OSN v New Yorku, které probíhalo od 27. do 29. září v New Yorku. Chytře mířeným zákulisním nátlakem na představitele NDR a Sovětského svazu dosáhl toho, že uprchlíci na půdě západoněmeckých ambasád mohli volně projet vlakem na Západ. Večer 30. září Genscher osobně přijel do Prahy, aby oznámil radostnou novinu.
Krátce nato mohla první tisícovka šťastlivců, kteří několik týdnů i měsíců přespávali na schodištích nebo pod stany (ambasáda pro děti uprchlíků vytvořila v jednom velkém stanu i improvizovanou školu), beztrestně vyrazit na nádraží a 1. října v 6 hodin ráno vystoupit z vlaku v bavorském Hofu. Sice bez pasu – cestovní doklady jim zabavili východoněmečtí úředníci, kteří dohlíželi na převoz uprchlíků – ale konečně svobodní.
Jen první den se takto dostalo přes západoněmeckou hranici údajně až 6000 východních Němců. Lavinu už nešlo zastavit. Stejným způsobem z NDR uprchlo ještě několik tisíc občanů, brzy ale nebylo takových komplikací potřeba. Dne 9. listopadu 1989 se poprvé otevřela Berlínská zeď a v následujících dnech se komunistický režim v Německu zhroutil.
