Moderní otroctví je „zlem v naší společnosti“. To minulý rok prohlásila britská ministryně vnitra Theresa May. Reagovala tak na raketově vzrůstající počet lidí, kteří do Velké Británie směřují s vidinou nového života, ale překupníci je po příjezdu nutí k prostituci a otrocké práci. Přišly nové zákony a nařízení, které podle všeho nezafungovaly. Potvrzuje to i Dorcas Erskineová z neziskové organizace Eaves. Ta prostřednictvím projektu Poppy (více viz box) zajišťuje pomoc mimo jiné i imigrantkám, které skončily na ulici jako prostitutky.
„Spousta žen, které podporujeme, si prožívá rovnou dvě noční můry - brutalitu otrockých podmínek, kterou zažívají pod dohledem překupníků, a noční můru po útěku, kdy jim úřady nevěří, nebo je dokonce uvězní za skutky, ke kterým je donutili překupníci,“ vysvětluje Erskineová. Podobným začarovaným kruhem si za rok projdou stovky žen zejména z rozvojových zemí.
Projekt PoppyProjekt Poppy vznikl v roce 2003 pod patronací britské neziskové organizace Eaves. Jeho cílem je poskytnout cizinkám, které se dostaly do spárů překupníků, zejména právní zastoupení a pomoc při žádosti o udělení azylu. Pomoc poskytuje ženám, které se staly obětí sexuálního násilí, moderního otroctví či stále častějšímu kupčení s lidskými orgány. Pracovníci organizace ženám poskytují také individuální pomoc zahrnující mimo jiné finanční dávky a zdravotní péči (více o projektu se v angličtině dočtete zde). Zdroj: Eavesforwoman.org.uk |
Jednou z nich je i 32letá Ellie. Když reportérům serveru The Guardian vyprávěla o svém dospívání v Ugandě, byla překvapivě klidná. A to i přesto, že si během mladých let užila své. Vyrůstala ve slumu na okraji ugandské Kampaly. Když jí bylo sedm, opustila svůj domov a začala žít s jinou rodinou. Proč, to Ellie odmítla prozradit. V novém domově však lepší život nenašla. Pán domu ji znásilňoval, v 17 letech si ho pak musela vzít za manžela. O jeho násilnické povaze vědělo celé okolí. Když měla Ellie možnost utéct, neváhala ani sekundu.
Policii její osud nezajímal
Pomoc jí nabídl její soused. Slíbil, že ve Velké Británii může začít nový život. Z Ugandy cestovala do Londýna spolu s dalšími šesti ženami. V tu dobu ještě netušila, že do spokojeného života budou mít následující roky daleko. Překupníci jí slíbili, že v Anglii bude pracovat jako uklízečka. Z letiště však směřovala přímo do bytu „bílého muže“, který jí suše sdělil, že pro něj teď bude pracovat jako prostitutka, aby splatila náklady na cestovní doklady a letenku. Spolu s dalšími ženami byla po dva roky zavřená v jednom jediném domě. Ven se dostala pouze tehdy, když ji překupníci vezli za zákazníkem.
Utéct se jí podařilo, až když jí jeden ze zákazníku dal 60 liber a vysvětlil jí, jak se dostane do Londýna. Tam se poznala s mužem. Nejprve se jevil slušně a Ellie u sebe nechal i bydlet. Stačilo však pár týdnů a jeho skutečná povaha se projevila naplno. Ellie musela za ubytování platit sexem. Když se jedné noci vzepřela, skončila zbitá. Zavolala policii a doufala, že jejímu utrpení je tím definitivně konec.
Narazila však na problém, jemuž čelí většina přistěhovalců, kteří se dostanou do problémů: necitlivý přístup britských úřadů. Ellie po příjezdu policie putovala do nemocnice, obratem ji však převezli na policejní stanici. Vzali jí otisky prstů a zjistili, že nemá platné vízum a nemá u sebe cestovní pas. Ten totiž od překupníků dostala jen na letišti a pak už ho nikdy neviděla.
„Navzájem se ptali, jestli jsem přijela legálně, nebo ilegálně. Způsob, jakým se bavili, byl hodně ponižující. Vůbec se neptali na ten útok. Spíše je zajímalo, proč zůstávám v Británii bez platného víza,“ vypráví Ellie. Muž, který ji napadl, trestu unikl. Ellie pak putovala do detenčního centra pro imigranty Yarl’s Wood. „Předtím jsem v detenčním centru nikdy nebyla. Cítila jsem se jako ve vězení: zamčená, jídlo se jí v přesně danou hodinu, spí se v přesně danou hodinu. Po většinu času navíc nemůžete jít ven. Denní světlo tam člověk vidí jen zřídka,“ popsala podmínky.
Britové brojí proti imigrantůmOtázka přistěhovalců je ve Velké Británii již mnoho měsíců diskutovaným tématem. Lednový průzkum veřejného mínění například odhalil, že pro omezení imigrace se vyslovilo 77 procent Britů. Za 30 let pravidelného dotazování britských občanů bylo tak vysoké hodnoty dosaženo jen v roce 2008 (více se dočtete zde). |
Azyl a pomoc dozorkyně
Když se další lidé zadržení v detenčním centru dozvěděli, že se Ellie pokusila obrátit na policii, vysmáli se jí. Pod tlakem se Ellie dozorkyním svěřila, že se raději zabije, než aby se vrátila zpět do Ugandy. „Nenechali mě jíst jídlo z konzerv, protože bych se pak mohla konzervou podřezat. Kontrolovali mě i ve sprše, abych se neoběsila,“ popisuje. Po týdnech v uvěznění začala litovat, že se na policii vůbec obrátila.
Naději Ellie přinesla až jedna z dozorkyň. Navrhla jí, že ji přihlásí do databáze organizace Eaves kvůli vyřízení žádosti o poskytnutí azylu. Ten byl přitom Ellie zamítnut už po zadržení policií. S pomocí sociálních pracovníků z Eaves se však podařilo azyl vybojovat.
Ellie by si podle svých slov přála, aby se úřady tématem obchodu s lidmi zbývaly mnohem více, než je tomu nyní. Bylo by prý pro ní dokonce lepší, kdyby ji celníci na letišti zadrželi a poslali zpět do vlasti. „Kdyby mě zastavili na hranicích, byla bych mnohem šťastnější. Nemusela bych tak dělat všechny ty strašné věci, do kterých mě nutili. Dostala jsem se však sem a udělali ze mě prostitutku,“ smutní.
Nejhorší podle ní je, že úřady se zaměřují hlavně na přistěhovalce a přehlížejí samotné překupníky, kteří pak do země přivádějí další uprchlíky. Ty místo lepšího života čeká pád až na dno společnosti.
