Drzý romantický seriál z vlastní produkce, jak česká HBO svou novinku nazývá, není čistý originál. Podobně jako předchozí Terapie vznikla sága Až po uši podle izraelské předlohy. Tvůrci mluví o seriálu, jenž se vyhýbá konvencím, a skutečně je o něco dráždivější, než se sluší v Ordinaci.
Ovšem stále je to televizní romance na pokračování čili typická kronika vztahů, která se točí vesměs jen kolem lásky a sexu (všeho druhu). To si vynucuje jistý žánrový kompromis, byť slušně odvedený. Včetně rámce, jejž tvoří jednak naše metropole coby moderní velkoměsto nad poetizovanou idylkou Vltavy, jednak okruh hrdinů, převážně pěkně oblékaných pětatřicátníků z vrstvy, která neřeší problémy existenční, ale pouze citové.
Zkrátka Sex ve městě Praze.
Mají apartní byty, zajímavé profese, zlomená srdce a vzájemně se dotýkající osudy. Úsměvně dojemné společenství tvoří Anna Polívková coby zoufalá „ošklivka“ a její oddaný kamarád čili Radek Holub, kteří k sobě od počátku směřují. Kdežto v domácnosti, již sdílejí Jitka Čvančarová a Hynek Čermák, vládne trend naopak odstředivý: on je věčný záletník, ona objeví něhu žen – a jedovaté dusno rodinného stolu Hřebejk inscenovat umí.
Lehké špičkování místo sebeobrany používá i Aňa Geislerová coby žena, jež úspěšně vede reklamní agenturu, ale její matka neboli Jana Švandová utápí stesk po dávné slávě v alkoholu a dceřinu náklonnost k hrdinovi Jiřího Havelky zase komplikuje jeho partnerka.
První otřesy malého soukromého vesmíru se podobně jako newyorský Sex ve městě – mimochodem také z produkce HBO – odehrávají ponejvíce v kavárnách, vinárnách a zahradních restauracích, kde si ženy buď navzájem svěřují svá tajemství, nebo si vychutnávají rituály námluv, k nimž patřičnou náladu dodávají slunce, mosty, lodičky, hudba.
Výbuchy se pak uzavírají do intimity ložnic, ale nutno uznat, že místo melodramatické ufňukanosti telenovel se dialogy obrňují věcným, někdy až krutě zraňujícím humorem; včetně manželčina pohrdavého výroku: „Tomu říkáš erekce?“ Jindy zatrne, když fotografii údajné herečky doprovodí jízlivý komentář: „A kde hraje? V Době ledové?“
Seriál Až po uši zkrátka chytá světový vítr romantické nadsázky moderní civilizace. Prodává sice prchavé pápěří, navoněné, načechrané, rychle zapomenutelné, nicméně profesně zvládnuté. Občas si vypomáhá vatou obecných úvah typu „možná jen chceme, co nemůžeme mít“, občas vystřihne mrazivě přesné trapasy jako při ranním setkání s dětmi, které zjistí, že ani jeden z rodičů nesoucích k snídani jako alibi čerstvé rohlíky nespal doma.
Celek rozhodně stojí nad vztahovými operetkami Ordinací, leč za objev se vydávat nedá. Koneckonců podobně civilní koncept měly před časem na Primě Přešlapy, které stejně jako teď Až po uši psala Tereza Dusová – a spoluautorka novinky Iva Klestilová zase pracovala na Terapii. Společně ukazují, že romantický seriál nemusí nutně urážet inteligenci diváka, i když milostné trable se točí v bludném kruhu.
