Pavel Landovský (vpravo) spolu se Svatoplukem Karáskem a Václavem Havlem.

Pavel Landovský (vpravo) spolu se Svatoplukem Karáskem a Václavem Havlem. | foto: Ondřej Němec

Zvláštní věc. Landovského uznávali, ale velké role mu nedávali

  • 23
Česká televize o víkendu připomněla zesnulého Pavla Landovského, se kterým se může veřejnost rozloučit v pátek v pražském kostele Sv. Ignáce, filmem Utrpení mladého Boháčka. Je to přitom jedno z mála děl, kde měl známý herec hlavní roli.

Zemřel Pavel Landovský

Snímek přilákal tři sta tisíc lidí, jen o málo víc než následný hercův portrét. Typický výsledek. Landovský byl totiž veřejností vnímán coby úkaz, živel, rebel, skandalista. Ale málokdy přišlo na přetřes, jak silný byl herec, a přitom filmy kořenil často jen vedlejšími úlohami. Životopisná kniha Lanďák obsahuje dětské záznamy školních trestů i domácích výprasků, ale také horoskop „nevyzpytatelné rozpolcené osobnosti“ s cholerickými sklony.

V dokumentu Hoteliér, posledním svědectví o hercově konečném útočišti, kde s ním jeho hru Hodinový hoteliér studují dávní přátelé ze slavné éry Činoherního klubu Vladimír Pucholt, Josef Abrhám a Libuše Šafránková, o něm Jan Kačer tvrdí, že „hraje roli umírajícího starce“.

Opravdu tu Landovský, zahořklý a zanedbaný, stále mluví o smrti. Ale také si vychutnává pivo z lahve – „nikdy v životě jsem nepil ze sklenice“ – a jistotu, že byl, je a vždy bude svobodný.

Svobodu postavil i nad slávu. Za 60. let vyrostl v hvězdu, vedle role Tondy Boháčka i coby řidič ze Svatby jako řemen, Standa v Soukromé vichřici či zloděj v Ostře sledovaných vlacích, kterého si zahrál náhodou. Jel tehdy jinam, jenže kvůli filmařům odklonili dopravu a Jiří Menzel si tu Landovského chytil, že prý se mu zrovna hodí.

Ironií osudu ho vyhlásili nejlepším zahraničním hercem v Sovětském svazu – odkud přijely tanky. Než spadla klec, stihl Landovský postavu Emila ve frašce Slaměný klobouk či Rudolfa II. ze Svateb pana Voka, ale normalizaci neunesl; a ona jeho také ne.

„V Takové normální rodince vystřihl malíře pokojů, byla to obrovská legrace, jenže pak se to muselo přetočit s Jaroslavem Moučkou,“ líčil Jaromír Hanzlík. Původní záznam se nedochoval.

„Jak viděl pády kamarádů, bouřil se: ze solidarity pohřbil vlastní kariéru,“ říká hercův souputník v emigraci Jan Němec. V Rakousku sice Landovský měl práci nejen v divadle, Miloš Forman ho přizval do filmu Ragtime, Philip Kaufman do Nesnesitelné lehkosti bytí. Nicméně příznačnou se jeví jeho role v německém snímku Následuj mě, kde po boku Mariny Vladyové hrál českého profesora, jenž po emigraci jako by přestal existovat.

Po návratu byl sice oslavován, ale spíše coby morální autorita než herecká posila – s výjimkou Černých baronů, kde díky jeho pojetí tupý major Terazky se svým „Čo bolo, to bolo“ získal i polidšťující rysy. Navíc Landovského generaci střídala nová vlna režisérů, kteří legendárního herce obsazovali spíše na způsob pocty, ozdůbky, maskota – třeba ve filmech Amerika, Anděl Exit, Válka barev, Chyťte doktora.

Zranitelnost pod maskou

Lépe se očividně cítil v dílech s odkazy k 50. letům – v Setkání v Praze, s vraždou, v dojemné partě s Jiřím Menzelem, Janem Třískou a Janem Kašparem, nebo v mrazivém Kousku nebe, kde jeho tatíkovský hrdina v lágru hlásal „Do práce jdem vesele, tváříme se radostně“. Ale v nouzi přijímal i úlohy trpně trapné včetně milovníka whisky ve Westernstory.

Rozloučení s legendou

Rodina oznámila, že se rozloučení se zesnulým hercem Pavlem Landovským uskuteční v pražském kostele Sv. Ignáce v pátek 17. října. Pro veřejnost bude kostel přístupný od 11:00 do 12:30. "Rodina žádá veřejnost, aby se vzhledem k pietnímu charakteru situace zdržela fotografování. Následný obřad bude pro uzavřenou společnost – rodinu a přátele," doplnil mluvčí Národního divadla Tomáš Staněk.

Kromě toho mohutněla jeho pověst potížisty. „Na rozdíl od manželů Jakubiskových, kteří prý měli s Landovským problémy, já mohu potvrdit pravý opak. Jejich Nejasnou zprávu o konci světa a mou Cestu pustým lesem přitom točil skoro souběžně,“ zastal se herce před časem režisér Ivan Vojnár argumentem, že „Landovský kvůli své nemoci už ani nemohl pít“.

Poslední výrazné role mu dali Lenka Kny v manželském dramatu Stínu neutečeš, kde hrál s Jaroslavou Adamovou, a Jan Svěrák ve Vratných lahvích, díky nimž byl Landovský za roli něžného morouse nominován na cenu Český lev. „Ztěžka chodil, ztěžka dýchal, ale potíže nedělal,“ vzpomíná Svěrák.

Za rakouský Kopfstand, kde hrál s nyní oscarovým Christophem Waltzem, získal na festivalu v Taormině Stříbrnou masku. Mohla by být symbolem Landovského, výrazem hrubé masky skrývající vnitřní zranitelnost velkého, ale věčně „druhého“ hráče, jemuž zlato nikdy nedali.

24. října 2013