RECENZE: Po Poutech přišla Místa, na něž hrdinové neradi pouštějí diváky

Bez vytáček: Místa jsou slabší než předešlý film stejného týmu, Pouta. Což neznamená, že by očekávaný snímek Radima Špačka právě vstupující do kin neměl silné okamžiky.

Po režijní stránce takřka není co vytknout, Radim Špaček od Pout ještě znovu vyzrál. Vypráví podmanivě, velkoryse, pocitově přesně, jakkoli maloměstská nálada dospívání za divoce svobodné éry 90. let se těžko přenáší na jiné generace.

Potíž tkví tentokrát ve scénáři Ondřeje Štindla, jehož jazyk by potřeboval vyspělejší herce, ale zejména v dramaturgii, která výrazněji nezasáhla, kdykoli se příběh bortí, usíná nebo na sebe nabaluje cizorodé prvky. Počínaje spíše symbolickou než ústrojnou připomínkou krvavých Sudet a konče krkolomným mafiánským zlomem.

Celá první polovina je vlastně popis časoprostoru, v němž se dva kamarádi pohybují. Ve svých tajných zákoutích, kde plánují, jak dlouho ještě vydrží v rodném zapadákově, v zaplivaných hospodách, kde právě letí móda servírek z Východu „nahoře bez“, písničky kapely Lucie a vlezlé fráze místního mecenášského rádia Klídek.

Jedním slovem trapno, které kluci recesisticky rozbíjejí i za cenu, že schytají ránu - tedy jeden z nich, jehož představitel Jan Cina patří k nejsilnějším položkám díla. Vladimír Polívka má úlohu těžší, protože jeho hrdina více méně jen přihlíží někde na pomezí citlivosti, uzavřenosti a zbabělosti.

Ani ve chvíli, kdy mezi ně vstoupí Johana Matoušková coby provokativní dcera místního vlivného boháče, se situace nevyhrotí; výbuch se připravuje zvolna, na společných bezcílných toulkách, kde hlavní slovo přebírá kamera Jaromíra Kačera, na metalových koncertech či papalášských zábavách.

Místa

55 %

Česko / Slovensko, 2014, 108 min

režie: Radim Špaček

hrají: Vladimír Polívka, Johana Matoušková, Jan Cina, Robert Nebřenský, Jiří Štrébl, Jakub Gogál, Ivan Romančík st., Ondřej Malý, Taťjana Medvecká, Martina Černá

Kinobox: 44 %

IMDb: 5.1

„Co se tady dá podniknout?“ Věta znuděné, přitom po zážitcích dychtivé party, jejíž vztah k rodičům se pohybuje od soucitné útrpnosti k pohrdání, charakterizuje generační cítění, k němuž se divák pomaličku propracuje - ale chce to od něj hodně ochoty, protože na některá místa paměti se prostě nerado pouští.

Až když se podprahový strach naplní a děti náhle volají o pomoc, součástky soukolí zapadnou a udeří tragickou silou. Bohužel pak následuje divný mafiánský zvrat jako z jiného filmu, jenž Místa zcela rozvrátí. Cesta rozumného sraba k dospělosti nerozumného mstitele působí strojeně jako občasná divadelní deklamace. Což o to, pěkně natočená Místa jsou, atmosféru mají, ale své sdělení lámou přes koleno.