Lidový umělec se tak zařadil mezi příznivce životního stylu busking, tedy provozování pouličního umění. „Ten nástroj jsem viděl poprvé v Irsku na dovolené v roce 2007 a naprosto mě okouzlil. Ten můj je laděný do d moll,“ shrnuje začátky Jiří Šámal.
Začal se zajímat, kdo takový buben vyrábí, a zjistil, že se musí pídit po švýcarské firmě Panart. Její majitelé Sabina Scharerová a Felix Rohner si hlídají tajemství patentovaného materiálu, ale když si Šámal vyčekal roční termín, kdy měl být jeho nástroj hotov, pozvali ho domů a nechali ho vybrat si kousek, který se mu bude nejvíce líbit.
„Tak si to zkuste, jdete si vybrat nástroj, na který neumíte hrát. A s vědomím, že za něj zaplatíte 1 200 eur,“ vzpomíná. Nakonec dal na selský rozum a vyloučil nástroje, kde se ozývaly jakékoliv pazvuky a naopak zvítězil ten, který nabízel nejbohatší zvukové spektrum.
Bubínek je laděný do d moll na principu pentatoniky, to znamená, že chybí 4., a 7. stupeň. „Jako rodákovi z Moravy mi to připomíná cimbál,“ neubrání se nostalgii a odpovídá tomu i jeho repertoár, třeba Ej lásko lásko nebo Za tú horú, za vysokú.
Tvrdí, že když se mu zblázní ruce, tak si lidé klidně hang drum mohou s cimbálem splést. „Jednou jsme hráli na společné akci s Jurou Pavlicou. A když uhodil blesk a pódium zůstalo bez ozvučení, byli jsme jediní, kdo mohl hrát naživo. A šlo nám to dohromady tak, že jsem si zahrál i sóla,“ chlubí se Jiří Šámal.
Tvrdí, že u nás je jenom jediný stejný buben, jako má on. „Kdysi ho dostal pan prezident Václav Havel, takže zůstal v jeho pozůstalosti. Ještě jsem neměl čas zeptat se paní Dagmar, co s ním hodlá dělat,“ usmívá se lišácky.
