Nejbláznivější motorka: s vultusem budete za totálního Marťana

  • 64
Honda Vultus je těžko zařaditelný a ještě hůře popsatelný stroj. Každý jeho pohyb doprovázejí vzrušené diskuse, caparti na vás ukazují prstem a všichni ostatní civí, jako když právě přistálo UFO. Nic ulítlejšího na dvou kolech v současnosti patrně neseženete.

Jednoho dne se v mém e-mailu objevil zvláštní vzkaz se zhruba následujícím obsahem: Přesně v deset hodin buďte na místě XY. Bude vás očekávat ojedinělé setkání. Na vše máte pouze sedm hodin, ani o minutu víc. Více instrukcí na místě.

Pokud vám to zní jako začátek další epizody seriálu o agentu Mulderovi, v zásadě nejste daleko od pravdy. Ani následující vývoj se od oblíbených tajemných příběhů příliš nelišil.

Ve stanovený čas na správném místě dostávám do ruky klíček. Na visačce čtu záhadnou šifru: NM 4 VULTUS. Pokud by následovala obálka s instrukcemi o odletu do zóny 51 v nevadské poušti, patrně už by mě to příliš neudivilo.

Místo toho je však z šera místnosti vytlačena na světlo podivná hranatá věc a dosud získané informace začínají do sebe zapadat. Ona tajemná šifra znamená název ojedinělého smělého projektu pod značkou Honda a jako jeden z mála lidí v České republice mám možnost jej osahat.

Honda Vultus

Nezařaditelný

Obří přední kapotáž svým tvarem i matně černou povrchovou úpravou připomíná strategické bombardéry Stealth. Mezi dvojicí hranatých profilů je na přídi umístěn špičatý diodový světlomet, nad kterým začíná úzké dlouhé plexisklo.

Do stran vystupují dvě hranaté kapličky, které skrývají zrcátka. Před nimi jsou na dalším „schodu“ v kapotáži ukryta víka úložných prostorů. Otevírají se stlačením trojúhelníkových tlačítek umístěných z obou stran motorky. Ačkoli jsou naprosto snadno a jednoduše dostupná, nikdy je nikdo nepovolaný nestiskne. Pokud nedostanete instruktáž k tomu, kde je ve spoji jednotlivých panelů kapot hledat, prostě vás nenapadne stlačit zrovna tento malý dílek. Levá schránka je uzamykatelná a obsahuje zásuvku na 12 voltů.

Po obou stranách předního reflektoru, v místech, kde proudové stíhačky mívají otvory pro přívod vzduchu do motoru, jsou přední blinkry kombinované s parkovacími světly. V okamžiku zapnutí klíčku se rozsvítí tlumeným oranžovým odstínem a celé motorce dodají na ještě zlověstnějším vzhledu.

Honda Vultus

Nádrž má téměř klasický, mírně protáhlý tvar. Jen její víčko nalezneme trochu níž, než bývá zvykem. Prostředkem nádrže se matným povrchem táhne lesklý pruh. Pochopitelně ve stejném odstínu, ve kterém je celá motorka. Kombinace matného a leštěného povrchu se vyskytuje na celé motorce a dodává celku na exkluzivitě. Maximálním výstřelkem je trocha leštěného hliníku na bocích a bočních víkách motoru a převodovky.

Nádrž navazuje na hodně hluboko umístěné sedlo. Jeho výška nad silnicí je pouhých 650 milimetrů. Sedlo pro spolujezdce je v kontrastu s postem řidiče řešeno velmi úsporně. Nenápadně tak naznačuje, že se tady s jeho přítomností příliš nepočítá.

Daleko větší zábavu přináší spolujezdcovo sedlo ve vzpřímené poloze. Po odemknutí nenápadného zámku na levé straně je možné jej zvednout a vytvořit tak vysokou opěrku pro jezdce. Ta tvoří jednu z dominant motorky a lze ji polohovat do tří různých úhlů. Za opěrkou se zvolna kloní k zemi široký zadní blatník, který je napříč rozetnut zásekem z červených LED diod tvořícím koncové a brzdové světlo. Pod ním se otáčí guma „dvoustovka“.

Zadní část motorky je vypracovaná do tvaru netopýřích křídel a v náhodném kolemjdoucím ještě dlouho zanechá stín pochybností, jestli to, co kolem právě proletělo, bylo skutečné, nebo z jiného světa.

Řidítka jsou natažená opravdu hodně daleko dozadu. Celá ergonomie motorky je neopakovatelná. Téměř tak daleko, jako jsou dozadu natažená řidítka, jsou dopředu vysunuté stupačky. Jsou to velké plotny vyvedené samozřejmě v matně černé povrchové úpravě.

Honda Vultus

Enterprise

Sedám si do vultuse - ano,  v tomto případě je výstižnější „do“ než „na“ - a otáčím klíčkem ve spínačce. Ta je překvapivě tam, kde u motorek v drtivé většině bývá. V hloubi kapotáže ožívá LCD displej a po jeho stranách dva lichoběžníkové panely s kontrolkami.

Ani tenhle úkon neprobíhá zavedeným způsobem. Test všech segmentů se odehrává formou odpočtu. Po ukončení číselného reje obrazovka naběhne do jedné z předem navolených barev. Těch Vultus nabízí celkem dvacet pět a některé jsou opravdu brutálně jedovaté. Pokud necháte motorku na nějakou chvíli o samotě se zapnutým zapalováním a nenatočeným motorem, začne palubka zvláštním způsobem „hybernovat“. Prosvětlené rámečky bočních panelů pozvolna pohasínají a zase se rozsvěcí. Jako ve vesmírné lodi.

Honda Vultus
Honda Vultus

Zobrazované údaje jsou modifikací na klasickou palubní desku hond. Rychlost, otáčky, zařazený kvalt, hodiny, spotřeba, dojezdová vzdálenost, počet ujetých kilometrů a zvolený jízdní režim. Dovedete si snad představit, že tenhle posel z časů, které mají teprve přijít, řadí klasickou převodovkou? Samozřejmě, že ne!

V břiše vultuse cvaká šestistupňová automatická dvouspojková skříň DCT. To znamená, že levou nohu a ruku vezu jenom na výlet. Jestli existence téhle převodovky vyvolává u jiných motorek bouřlivé diskuse, tady je předem rozhodnuto. Sem nic jiného nepatří. Dokonce i základní jízdní režim s označením D, který by u některých motorek měl být zakázán, tady nachází své uplatnění.

Zvyk je železná košile a tak stejně většinou jedu na „S“. To znamená režim sport a převodovka v něm více vytáčí motor a řadí více méně přirozeným způsobem. Déčko je ale dobré do městských kolon a dokonce i v těch jsem si s touhle motorkou dopřál neuvěřitelnou porci zábavy.

Honda Vultus

V sedle Batmobilu

Představte si, že sedíte ve svém oblíbeném křesle, nohy pěkně natažené, jenom místo šálku kávy máte v ruce řidítka a celé to s vámi jede. A co víc. Občas je potřeba s tím zatočit a alespoň trochu, až kam dovolí ostražité hlásiče, se i naklonit do stran.

První kilometry v sedle Batmobilu se sžívám s touhle pro motorkáře trochu netypickou polohou. Nejprve najdu kopec plný ostrých serpentýn. Pod ním v převodovce navolím „esko“ a jdeme na to.

Tuhle silnici znám jako svoje boty. Jel jsem tudy snad tisíckrát. Přesto z této nové perspektivy přichází několik zajímavých okamžiků. Ze začátku je mašina trochu nejistá v zatáčkách. Když ale před zatáčkou palec levé ruky cvakne o kvalt níž a pravačka vezme pořádně za plyn, z výfuku to zaburácí a zatáčkou proletím jako na bobové dráze. Jen hlásič náklonu zlověstně drbne o asfalt.

Jízda na motorce po dálnici znamená vždy jenom přesun z A do B. Nic víc. Pokud ovšem necestujete převlečeni za Batmana. Dojíždím osobní auto a při jeho předjíždění si vyměním pohled s jeho osádkou. Z motorky jsem zvyklý pozorovat osobní auta spíš trochu z ptačí perspektivy. Teď jsou ale naše hlavy ve stejné výšce a tak mohu sledovat výrazy ve tvářích. Ty se mění od úžasu přes úsměv až k přátelskému pokynutí.

Zjišťuji, že kapotáž vultuse není jenom avantgardní parádička. Ve vyšších rychlostech na dálnici perfektně rozráží vzduch a navzdory tomu, že horní polovina těla z motorky tak trochu trčí a zalehnout není možné bez fraktury páteře, nezaznamenávám žádné nepříjemné turbulence.

Vjíždím do města a provoz houstne, až se nakonec zcela zastaví a já uvíznu v koloně. Odevzdaně přepnu převodovku na déčko a cukám s ostatními k semaforu. Znáte ten pocit, kdy jste si jisti, že na vás odněkud někdo zírá? Násobte alespoň stem a zhruba se dopracujete k počtu párů očí, které mě zkoumají na každé křižovatce. Jsem prostě za Marťana.

Honda Vultus

Holky v malém citroënu posílají pobavené úsměvy a zdvižené palce. Do zastavené magistrály se vrhá chlapík s mobilem v ruce a s výkřikem „ Co to je?!“ zuřivě mačká spoušť foťáku. Spokojí se s informací, že „to“ je Honda. V rušné ulici v centru města stojící zaparkovaná motorka přerušila výklad průvodce a skupina izraelských turistů místo kamenných monumentů svými mobily skenuje křivky vultuse.

Městský provoz dává také vyniknout plnému zvuku motoru. Ten se projevuje zejména v nižším a středním rozsahu otáček. Ten pěkný dunivý zvuk produkuje řadový dvouválec o objemu 745 kubických centimetrů, známe ho například z Hondy NC 750X . Vultuse žene vřed silou 40,3 kW při 6250 otáčkách.

A není to žádný hladovec. V průběhu testu se jeho spotřeba pohybovala okolo čtyř litrů na sto. Základem motorky je rám z ocelových trubek. Přední vidlice má průměr 43 milimetrů. Zadní kyvka je klasický Pro-Link. O zpomalení se stará jedna třistadvacítka s doupístem vepředu a 240 milimetrový kotouč vzadu. Samozřejmě jsou brzdy vybaveny kombinovaným dvoukanálovým ABS.

Přední osmnácti- a zadní sedmnáctipaltová guma jsou obuty na litých kolech s matově černou povrchovou úpravou. Přenos síly na zadní kolo je svěřen klasickému řetězu. 

Pokud by někomu nevyhovoval vultus tak, jak byl stvořen, nabízí Honda příplatkovou výbavu navíc. Osobně bych nepohrdl vyhřívanými rukojeťmi a zejména v našich zeměpisných šířkách pak alarmem. V nabídce je i vyšší plexi. Mám trochu obavy, co by tenhle doplněk udělal s celkovou siluetou této ne úplně obyčejně tvarované motorky. V případě, že stávající úložná kapacita bude nedostatečná, je možné sáhnout po dvojici cestovních kufrů.

Pokud toužíte po jedinečnosti, jste rádi středem pozornosti nebo máte dětsky hravého ducha, je Honda Vultus tím správným řešením. Kromě neformálního vzhledu nabízí také solidní komfort a dostatek sil pro běžné cestování. Připravte se ale na to, že v jeho společnosti budete velmi často odpovídat na poněkud záludnou otázku: Co to je?! Prozatím pro něj budete ale muset zamířit do zahraničí, na našem trhu prozatím k mání není. Podle informací iDNES.cz české zastoupení Hondy s vultusem nepočítalo, ale nakonec by k dealerům  dorazit mohl.