Video mě usvědčilo z pořádného omylu. Ofsajd ani náhodou – ustřelil jsem o metr. „Není to tak lehké jako u televize ze zpomaleného záběru, co?“ usmívá se „kolega“.
Není. Strávil jsem dopoledne na tréninku asistentů rozhodčích pro první a druhou fotbalovou ligu. Scházejí se pravidelně jednou za tři týdny. Trénuje se fyzička, správný pohyb a práce s praporkem, především se však zkoušejí hraniční ofsajdové situace.
Oči mi těkají, nevím, kam se dřív koukat. A to mám celou situaci pár metrů před sebou. Ne přes šíři hřiště. „Hlídej si posledního obránce a míč si jen periferně kontroluj. Musíš ho slyšet. Jinak to nestihneš,“ radí mi rozhodčí.
Z prvního nezdaru jsem se poučil. Další čtyři situace jsem posoudil správně. „Tomu z Mladý fronty to jde líp než tobě,“ bavila se při ojedinělé chybě kolegy skupinka, která už měla praktickou část za sebou a kroužila po oválu. Na Strahově panovala uvolněná nálada, všichni byli příjemní a ochotní poradit. To mě překvapilo. Možná i vy vnímáte rozhodčí jako nabubřelé panáky s arogantním výrazem, v němž jde vyčíst pocit jejich neomylnosti. Beru zpět.
Teď už chápu, že je to nutnost. Základní obranný mechanismus před těžko představitelným tlakem. V soubojích dávat pozor, jestli někdo nefauluje, od koho jde míč do autu, jestli náhodou nebyl ofsajd a myslet u toho na práci s praporkem, který musí být stále v ruce u hřiště? Správně rozhodnout musím hned. A to je jen modelová situace.
„Teď si představ, že máváš důležitý televizní zápas, za tebou křičí lidi, že jsi debil, a hází po tobě kelímky s pivem. Chvíli trvá, než si na to zvykneš, ale dá se to,“ říkal jeden z ligových asistentů.
Po rozhodčích se vyžaduje absolutní koncentrace a přesnost. Právě na to jsou speciální cvičení zaměřená. Když „trenér rozhodčích“ zvedne nad hlavu červený kužel, signalizuje se přestupek, pokud žlutý, pak je ofsajd. Praporek přitom musí být ve stejné ruce, jako je kužel. Když se u toho ještě hýbete podle druhého instruktora, který vás řídí pomocí míče, na který různě šlape, je to potíž. A aby toho nebylo málo – všechno je zrcadlově, na verdikt máte asi vteřinu. Asistenti to ladně zvládají, já moc ne.
Aspoň v běhání jsem stačil stoprocentně. Tady bych si na ligu věřil. Rozklus, protažení, sprinty, pak 18 stometrových úseků do 18 vteřin s následným stometrovým proklusem. „Ještě jsme nikoho z novin nesetřásli? Tak do toho šplápneme, hoši,“ hecuje jeden z rozhodčích po stovce číslo 13.
Nohy tuhnou, vtípků ubývá. Také mezi rozhodčími padají zábavné, nepublikovatelné, ale i klasické hlášky. „Neblázníme, zpomal a scukni to. Kroťte se, mladý.“ Amatérský sportovec by testy pro asistenty měl splnit. „V zápase nikdy nejsi vyřízenej jako po těch stovkách. Hlavní rozhodčí to mají horší,“ padne.
Věřím. A radím: Nekřičte na rozhodčí, spíš si to zkuste. Já už o žádném ofsajdu nebudu tvrdit, že „byl jasnej“. Nebyl...
