Ona
Hudebník a producent Ota Baláž

Hudebník a producent Ota Baláž | foto:  František Vlček, MAFRA

Nepotřebuju mamon, jsem terno sám o sobě, říká muzikant Ota Balage

  • 25
I tak všestranný a talentovaný muzikant a pedagog, jako je Ota Balage, okusil na vlastní kůži, co jsou hubená léta. Ale nestýská si. Tvoří, pracuje a jako už tolikrát čeká na štěstí. A možná i v lásce.

Vizitka

  • Narodil se v Praze 9. 11. 1961 v rodině muzikanta.
  • Vystudoval hru na klarinet, klavír a skladbu na hudební vojenské konzervatoři a dirigování na AMU.
  • Začínal jako saxofonista a klávesista v punkové kapela Zikkurat. Později byl členem rockové skupiny Tango a spoluzakladatelem, zpěvákem a skladatelem v kapelách Nová růže a BSP.
  • Stal se šéfdirigentem muzikálů Cats, Jesus Christ Superstar a Evita a později Hudebního divadla Karlín.
  • Je autorem scénické, filmové, televizní i reklamní hudby, hudebním producentem a dramaturgem i pedagogem. Má na svém kontě ocenění 3x klávesista roku, 3x skladba roku a 2x album roku.
  • Momentálně se věnuje produkování a dirigování koncertů A. L. Webber and Balage Symphony Orchestra a své vlastní nové kapele Balage Band.
  • Je rozvedený, z manželství má tři dospělé děti. Žije v Praze.

Byl jste hvězdou v dobách, kdy se hudebnímu byznysu dařilo. Leckoho by napadlo, že dnes můžete žít z úspor.
Já jsem toho v životě udělal tolik, že si všichni musejí myslet, jak jsem za vodou. Pravda, vydělával jsem slušně, ale nikdy jsem neměl takové výdělky, abych našetřil. To není jako u hokejistů. Muzikant v Čechách, s výjimkou Karla Gotta, když si vydělá jó dobré peníze, tak je to deset milionů za celý život. A to je jedno auto, jeden barák, nějaké nájmy, nějaké cigarety, investice do nástrojů, pár dovolených a je to pryč.

Znamená to jinými slovy pád z výšin dolů?
Já padám nahoru. Ale když už se ptáte, tak já si nikdy nemyslím, že bych byl nějak dole nebo nahoře. V životě už jsem zažil tolik proluk v pracovním tempu. Po muzikálu Cats, než přišla nabídka na dirigentský post v Hudebním divadle Karlín, jsem taky dva roky pauzíroval. A pak, během těch šesti letech v Karlíně, kdy jsem měl své jisté, jsem strašně zlenivěl a tak teď vítám, že jsem zase takzvaně bez stálého angažmá - donutilo mě to postavit novou kapelu. Což už jsem si nemyslel, že někdy ještě udělám.

Že byste cítil konec kariéry?
Ne, to rozhodně ne. To bych tady nebyl, ale odjel bych někam na chatu nebo třeba do Malajsie a živil se prodejem sošek. Já zatím pořád pracuju a vymýšlím projekty, třeba se symfonickým orchestrem a Vojtou Dykem, Danem Bártou, Evou Burešovou, Markétou Mátlovou a Matějem Ruppertem, nebo s mou novou kapelou Balage band. Jenže sháním peníze. Ale já jsem trpělivý. Konec konců jsem mladý kluk, ještě mám čas.

Pokud ale ani jeden z projektů zatím nevydělává, jak se uživíte?
Jak se říká „z ruky do huby“. Chodí mi samozřejmě nějaké peníze za autorská práva, protože jsem napsal hrozně moc písniček, a to mě drží tak nějak, abych měl na nájem. Když připočtu menší koncerty, co jezdíme s kapelou, tak se to docela dá. Počítám, že ještě tak rok potrvá, než se Balage band rozjede naplno, a kdybych do té doby finančně nevydržel, tak si holt najdu nějakou práci.

Zeměkoule - Balage Band

Docela obyčejnou?
Jasně. Nemám s tím problém. Neumím sice nic moc jiného než muziku, ale na druhou stranu manuálně pracovat dokážu a výborně jezdím třeba s autem.

Vtipkujete, působíte sebejistě, ale přece jen s každým chlapem něco otřese, zvlášť existenční nejistota.
Já jsem na ni zvyklý. Stejně jako moji kolegové. Nikomu z umělců se nedaří pořád jen dobře. My nikdy nemáme jistotu stálého příjmu. Na jednu stranu je docela fajn být vládcem svého času a naprogramovat si, kdy budete pracovat a kdy si uděláte volno. Umělec musí být volný a chudý. Jakmile je umělec bohatý a má byznys, kterému se věnuje, protiví se to hudbě. Potkal jsem pár takových lidí s hudebními ambicemi, co by moc chtěli stát na pódiu před tisíci lidmi a klidně by do toho vrazili miliony, co vydělávají těmi traktory nebo letadly. Jenomže oni to nedají, nemají na to. Nemůžou lidem zpívat texty o tom, jak je život těžký, když to neprožívají. Těžko mohou předávat dál, co na vlastní kůži nezažili.

Takže je to vlastně u muzikanta v pořádku být chudý. Mimochodem stále vaše jméno otvírá dveře, nebo už ta doba skončila?
Neřekl bych, že otvírá dveře. Ale to už dneska nikomu. Sice se mi všichni obrazně řečeno klaní a říkají mi pan muzikant - za což pravděpodobně může to, že jsem se nikdy nezaprodal a nikdy neudělal špatnou věc, naopak všechno, nač jsem sáhl, mělo úspěch, ale když si řeknu o pomoc, chtějí ti stejní lidé vědět, co z toho plyne pro ně. A když uslyší, že nic, investovat se jim nechce.

Nikdy jste nepropadl skepsi, že ta křivka zdaru a nezdaru se už nemusí vzepnout nahoru?
Napadne vás to, jasně. Ale nesmíte přestat ve svém úsilí. Přece se nezastřelíte. Prostě si řeknete: Kruci, co pro to udělat? A uděláte. Ze dna se nejvíc lidí odráží.

Znamená to, že zaberete ještě víc?
Věřím svému talentu a věřím tomu, že mi věci jdou docela rychle od ruky. Nikdy jsem si hudební jméno nepokazil a tak teď jde o příležitost. Nic víc, nic méně. Musím mít štěstí, na to spoléhám. A zatím se to vždycky stalo.

Jestliže platí, že štěstí přeje připraveným, pak máte šanci. Víte, vypadá to, že je pro vás v životě práce na prvním místě, ale jakkoliv to absurdně zní, nebyly doby, kdy jste žil zejména pro rodinu?
Ono tohle říct u muzikanta je trochu ošemetné. Vždyť já skoro nebyl doma. Ale je fakt, že jsem v šestnácti potkal svoji ženu a do pětatřiceti jsme spolu žili. Do třiceti už jsme měli tři děti. Jsem rád, že jsem začal takhle brzy, protože mám najednou vedle sebe tři dospělé lidi, se kterými jezdím na vodu, na kolo nebo chodím do hospody. Jsou to mí největší kamarádi. Na druhou stranu to, že jsem to udělal moc brzo, může za můj odchod od rodiny.

Vy jste odcházel za svobodou?
Ne. Prostě jsem se zamiloval. Do jedné holky, se kterou jsem pak byl sedm let. Ale svou rodinu mám nade vše rád, včetně ženy, matky mých úžasných dětí. Mám už vnouče a funguje nám to.

Takže jste doháněl ztracenou pubertu?
Možná. Do třiceti jsem byl zodpovědný táta, co měl strašně práce a skoro nebyl doma, ale měl rodinu a žil pro ni. A v pětatřiceti jsem najednou začal žít sám. To znamenalo jiný život a další pokusy nežít sám.

Sex, drogy, rock’n‘roll?
Ne, ne. Takhle důsledně ne. Ani drogy, ani promiskuita. To u mě nefungovalo. Napiju se rád, ale nikdy jsem se neopil tak, abych chodil po čtyřech. Já nemám rád, když mě něco ovládá. Ono to vypadá, že jsem bůhvíjaký střelec, ale já mám jen ty kecy. Žen jsem ve skutečnosti tolik neměl. Dodneška jsem jich vyměnil jen pár a jednu jsem si dokonce chtěl vzít a založit s ní novou rodinu.

Proč se to nestalo?
Víte, když se lidi rozejdou, tak za to vždycky můžou dva. Ona a její matka. A napište, že se usmívám.

Očima autorky

Chtělo by se mi napsat prostou větu: Ota je prostě řízek. Jenomže to se sem úplně nehodí, a tak přidám, že je to dobrý chlapík, který má nesmírně rád to, co dělá, tedy muziku ve všech jejích podobách. A k tomu má rád lidi. Není těžké to poznat. Co na srdci, to na jazyku platí u Oty Balage bezezbytku. Možná mu to vždycky oblibu nepřinese, ale tomu už musel přivyknout. I když je cítit, že se mu trápení obloukem nevyhnulo, nepoddává se žádnému zmaru. Myslím, že to nikdy neudělá. Věří v dobré stránky věcí a lidí. A věří sobě. Vystupuje tak. Aniž by tím iritoval.

Jakoby se stalo. Ta vaše touha po rodině ještě trvá?
Určitě. Jsem mladý kluk a být svobodný mládenec, co střídá holky, mě nebaví. Láká mě život s někým, s kým bych mohl řešit vše, co dělám. Nejsem takový egoista, abych si liboval v tom, že mi je samotnému dobře. Dneska to tak bohužel mladí lidé mají. Nejdřív potřebují vystřídat tolik a tolik vztahů, mít střední a vysokou, taky byt a teprve pak začnou mít myšlenky na vážný vztah. Jenže ten podstatný klidně takzvaně prokoučujou. Jsem totiž přesvědčený, že když přijde někdo, koho milujete a chemie funguje, tak ten nečeká, až budete mít byt a auto a všechny ty školy; ten přijde náhodou, zrovna když nemáte nic. A jestli ho kvůli tomu pošlete pryč, podělali jste si tu nejlepší příležitost. Nevím, je-li to bůh nebo náhoda nebo vaše energie, která řve, že někoho chcete, ale lidi by spolu měli začít žít, mít děti a milovat se, když to přijde, bez ohledu na to, v jaké jsou životní situaci.

Vy byste čistě teoreticky postavil svou vyvolenou, kdyby se objevila nyní, do situace, kdy nejsou věci kolem životních jistot úplně růžové?
Já se přece nebudu připravovat na to, až budu bohatý, a pak přijde nějaká zlatokopka. Ženská mě musí mít ráda kvůli jiným přednostem. Navíc si nemyslím, že v dobách, kdy jsem vydělával pár milionů ročně, bych žil nějak výrazně dobře a teď pro změnu výrazně špatně. Tak to vůbec necítím. Neprahnu po shromažďování majetku a materiálna. Když nemám peníze, dělám, pracuju, jím a bydlím a na to potřebuju korunky. Na trička a ženské ne. Jsem hezký chlap, ne? Nepotřebuju mít mamon, jsem terno sám o sobě.

Chtěl jste po mně na začátku slib, že čtenáři jsou lidé s nadhledem. Už chápu. A zapomněl jste v tom výčtu vlastností na sebeironizující hrdost. Ta se taky cení. Mimochodem vaše hudební nadání je skutečně široké. Kde se takový talent vzal?
V rodině. Narodil jsem se jako poslední ze čtyř dětí. Táta byl úspěšný muzikant, který hrál v té době už všude po světě se smyčcovým kvartetem i s barovou kapelou. V Praze potkal mou mámu, začal se o ni starat i s jejími třemi dětmi a záhy přivedli na svět mě. Táta mě strašně miloval. A já jeho. Pro mě to byl boží člověk. Hodný, laskavý, talentovaný a já ho toužil napodobovat. Od malička jsem chodil na piano a chtěl jsem být skvělý muzikant jako on. A on to chtěl taky. Vždycky, když jsem se něco naučil, hecoval mě, že mám na víc. Byl na mě hrdý. Všechno, co jsem kdy dokázal, jsem zvládl kvůli němu. Zemřel, když mi bylo pětadvacet, ale já to nenesl hořce. Byl jsem pro změnu hrdý na něj a chodil mu na hřbitov vyprávět, co se mi povedlo. Stále je to pro mě ikona.

A maminka je pro vás čím?
Takhle vám to řeknu: všechno dobré mám po tátovi. Máma byla inteligentní – ještě v pětaosmdesáti opravovala dětem sešity, ale byla s ní vojna jako řemen. Po ní mám vyznamenání u matury a při testech IQ výsledek 147. Což ale vůbec není důležitý pro život. Jen mám dobré logické myšlení. Po tátovi talent, který jsem v životě využil nejvíc.

Když už jste mi ty zamčené dveře pootevřel: máma nepohladila?
To začala dělat až na sklonku života, když jsme jí to doma připomněli. Už ale asi bylo pozdě. Nepřesvědčila mě.

Vy s projevy citu také šetříte?
Kdeže! Jsem po tátovi. A hudebníci musejí být až skoro přecitlivělí. To je nutnost. Když nemáte cit, nenapíšete písničku. Bez emocí, které lítají nahoru dolů, nejste tvůrčí osobnost.

Prožíváte své city, ale já se spíš ptám, zda je umíte dávat najevo?
Nemám s tím problém. Když mám rád, tak to ten dotyčný hodně cítí. Když na to mám, tak rozmazluju. A jsem objímací. Dotýkám se, objímám, všechno, kdekoliv a před kýmkoliv. Štír, no.

A stejně spontánně dáváte najevo i to, že se vám něco nelíbí?
S tím už jsem se léty naučil zacházet. Do třiceti jsem byl nekompromisní v názorech a prosazoval hodně svou. Což je dobře, že to mladý člověk tak má, protože jinak by nikdy nic nedokázal. Ale dneska už vím, že to může být tak i tak. Zkušenost mě naučila, že pravdu může mít i někdo jiný. Už nejsem tolik cholerický a rychlý v soudech. Snažím se poslouchat, co lidi říkají, a neodsuzuju jejich postoje hned jako volovinu. A když mě něco naštve, spíš ztichnu, nekřičím a čekám, až to přejde. Mezitím přemýšlím. Vlastně docela rád dlouho přemýšlím, než něco začnu prosazovat. Někdy, ehm. Napravil jsem se, ale když mě něco opravdu nasere, zařvat, že se ohnou stromy, umím pořád.