Tisíc mil, tisíc zážitků, tisíc chvil bolesti: závod Craft 1000 Miles Adventure

  • 4
Je to nejnáročnější závod svého druhu v Evropě. Účastníci extrémního ultramaratonu Craft 1000 Miles Adventure museli i letos na kole či pěšky zdolat tisíc mil napříč Československem, tedy něco přes 1 600 kilometrů. Nebojovali jen s nimi, ale též s bolestí, únavou a vlastní psychikou.

Startovalo se, jako každý sudý rok, v nejzápadnějším cípu České republiky, v městečku Hranice u Aše. Pod startovní oblouk se tento rok postavilo 117 závodníků – bikeři a bikerky, tři koloběžkáři a sedm chodců. Svůj boj začali v neděli 29. června.

Počasí na startu bylo mizerné, skoro jako by hlavní organizátor a duchovní otec podniku Honza Kopka startovní pistolí rozstřelil mraky a spustil trvalý déšť, který závodníky trápil po několik pár dnů po startu. Co pro ztížení podmínek nevymyslí sám Honza, v tom ho bezvadně zastoupí příroda, říká se mezi závodníky.

Po odstartování směřovala cesta na Trojmezí, kde měl proběhnout ostrý start. Někteří závodníci ovšem začali závodit hned po výjezdu zpod oblouku, nasadili velice ostré tempo již od začátku a někteří si ho dokonce dokázali udržet až do cíle. "Jelo se mi moc dobře, oproti prvnímu ročníku, kdy jsem hodně trpěl. S klidným svědomím říkám, že jsem si to užil, restartovalo mi to hlavu i tělo a zároveň mě to naplnilo novými podněty, které mám teď za úkol zužitkovat," říká jeden z vítězů Štěpán Stránský.

Naopak vítězka ženské kategorie Markéta Marvanová si na začátku trasy užila své: "První tři dny se mi jelo opravdu špatně. Byla jsem ještě z nervozity před závodem nevyspalá, a ačkoli jsem celý rok nemyslela na nic jiného než na Míle, nemohla jsem na trati přijít na důvod, proč jedu a znovu dobrovolně trpím." Tlačilo na ni navíc okolí, které ji bralo za favoritku, která jede vyhrát. To ji po tři dny drželo dole. "Poté jsem se přepnula do starého dobrého režimu a uvědomila si, že nejedu nikoho porážet. Jedu přežít, a zvítězit sama nad sebou, to jsem si od třetího dne opakovala dokola jako zaklínadlo a v klidu si šlapala bez krizí. Ty mě potkaly pak až poslední dva dny," říká Markéta.

Kameny, bláto, nekonečná stoupání. Závodníci si vyzkoušeli téměř všechno.

Trasa závodu byla vedena přes veškerá pohoří podél severní hranice Česka. Krušné hory byly tento rok opravdu krušné, naštěstí však extrémní déšť neměl dlouhého trvání a během dvou dnů ukázalo počasí závodníkům i vlídnější tvář.

Síla spolupráce

Letošek se vyznačoval především rychlostí a lámáním rekordů. Závod postupoval velice rychle, obzvlášť jeho čelo, kde se po celou dobu střídal Štěpán Stránský s Martinem Vítem. Mezi těmito závodníky zpočátku hořel tuhý boj, Míle však nakonec spojují.

"Martin mi řekl, že můžeme zkusit uniknout Radkovi Musilovi, ale že se musí svléknout, ale to by nás Radek dojel. Byl 50 metrů za námi a psychologicky je i těch 50 metrů strašně důležitých. Martinovi jsem navrhnul, že těch pár vteřin mu kolo do kopce potlačím, stejně jako svoje, on se mezitím svlékne," popisuje Štěpán Stránský. Onen moment rozhodl, oba jezdci od té doby spolupracovali. "Ale stejně jsme si nic nedarovali a kotlili to dál až do posledního dne, kdy mě Martin vytáhl z krize," říká Štěpán. Oba nakonec dorazili do Nové Sedlice společně a ruku v ruce projeli cílem v čase 8 dnů a 58 minut.

Poznávací značkou závodu je, že je zakázaná jakákoliv podpora zvenčí. O to příjemnější je pro závodníky fakt, že mají záchytné body (checkpointy), kde mohou zrelaxovat a připravit se na další cestu. A také prohodit slovo s pořadateli. "Lidičky byli příjemní, to bylo to nej. Na checkpointech často zde potkáš lidi, co už Míle jeli, ti jsou takoví checkpointoví poloprofesionálové. Ví, jak ti asi je, a dokážou povzbudit. Díky jim za jejich obětavost," říká Richard Štěpánek, jeden z nejvýraznějších závodníků na trase.

Checkpointy jsou pro závodníky velice důležitá místa, kde mohou přespat, případně využít prostoru pro nutný servis kola. Ještě důležitější jsou ale pro organizátora, který zde kontroluje jejich čas a aktuální stav.

Trasa vedla přes celé Česko a Slovensko.

Trasa byla letos navržena tak, že neminula technicky velice obtížné úseky ani ty nejnepříjemnější pasáže. Příkladem může být vrchol Magura, na který byly velmi rozporuplné reakce. "‚Přechod’ Magury považuji za jeden z nejtěžších úseků závodu. Pokud měl trasér zadáno nalézt úsek, který by cíleně s postupnou gradací v řádu mnoha útrpných hodin ničil sebevědomí závodníků, aby i ten nejzarytější cyklista litoval, splnil svůj úkol na jedničku. Magura mě srazila na kolena, ale i vnitřně posílila poté, co jsem ji zvládl," shrnul Jiří Kašpar, který se umístil na stupních vítězů jako třetí.

Jediný statečný

Zatímco pro bikery byla trasa přesně stanovená, chodci měli rozšířené možnosti. Museli jen dodržet povinné průchozí body, způsob jejich zdolání nebyl přesně stanoven. Dlouhou trasu dokončil jediný chodec, Petr Ozogán. Byl odhodlaný dojít do konce, ať to stojí, co to stojí.

"Cítil jsem, že těch několik let dřiny za to rozhodně stálo. Dokázal jsem si splnit svůj cíl, o kterém jsem si kdysi myslel, že je nedosažitelný. A myslím si, že právě to bylo pro mě v závodě nejdůležitější. Překonat se a dojít až do konce," líčí. Nakonec se do cíle dostal, poslední dny téměř nespal, neskutečně trpěl, ale zdolal trasu jako jediný zástupce kategorie běžec/chodec. Trvalo mu to 20 dní, 8 hodin a 37 minut.

Letošní ročník byl jedinečný. Počasí bylo nevyzpytatelné, trasa velmi náročná, ale závodníci se opět projevili jako srdcaři, kteří se neženou za výsledkem a prestiží. Ukázali, že tento závod milují pro jeho myšlenku, že mohou na chvíli odejít z uspěchaných všedních dní a urovnat si priority, vyčistit hlavu, spoléhat jen sami na sebe a vzbudit v sobě odolnost a odhodlání dosáhnout cíle i přes dlouhotrvající bolest. Protože o tom všem Craft 1000 Miles Adventure je.