Prý to bylo nějak takhle: v sousední Itálii pobíhala po horách stáda kozorožců, zatímco ve Švýcarsku po vybitém čtvernohém králi Alp marně toužili. Aby také ne, když ho největší kanton Graubünden má na vlajce a spousta zdejších obcí ve znaku.
Jenže Italové tvrdošíjně dokola opakovali: „Kozorožce nedáme!“ A tak si zoufalí Švýcaři najali pašeráky, kteří jim dovezli několik mláďat.
Nelegální přírůstky byly zkraje 20. století vysazeny na území Švýcarského národního parku, jenž právě letos slaví 100. narozeniny. Do přísně chráněné graubündenské divočiny jsem se vypravil nejen za kozorožci.
Graubünden pěšky
Nejčastějšími průvodci lidí v Alpách nejsou ani zdaleka kozorožci, nýbrž svišti. Vzrůstem sice o dost menší, nikoli však méně zajímavá zvířátka. Jsou to bystří policajti, vartují podél cest a pronikavým hvizdem ohlašují příchod každého vetřelce. Žijí v rodinných koloniích a z lidského pohledu je to život na dost vysoké noze: mají totiž dvojí obydlí – lehké letní nory a důkladně zásobené zimní brlohy. Mláďata pobývají společně s dospělými do tří let věku, pak jsou nemilosrdně vyhnána do samostatného života.
Kozorožci jsou pro turisty spíš „za odměnu“. Narazit na ně není jen tak, a když už se to povede, pak obvykle jen díky hodně silnému dalekohledu. Někteří návštěvníci jsou na rozdíl ode mě dobře informovaní, a tak s sebou vláčejí do hor těžkou optiku i stativy. Míjím stanoviště amatérských zoologů během výstupu do sedla Margunet, a když zaslechnu od okuláru nadšené výkřiky pozorovatelů, sám zahlédnu vysoko ve skalách jen neurčitou siluetu a pod ní padající kameny.
Protěž
Jelen
Zvěř má ve Švýcarském národním parku výsadní postavení. Napříč celým územím rezervace vede jediná silnice, lemovaná deseti malými parkovišti, od nichž vede většina z pouhých 21 zdejších vyznačených tras. Otevřeny jsou jen přes léto v době, kdy lidé vadí zvířatům nejméně, nesmí se z nich uhýbat a na odpočívadlech bývají dokonce žlutými kůly vyznačeny meze, za něž se nesmí. Nepřekračovat! Nad dodržováním řádů úzkostlivě bdí zdejší rangeři s ještě silnějšími dalekohledy, než si donesl kterýkoli z turistů.
Sledovat návštěvníky během půldenní exkurze Margunet do 2 300 metrů nad mořem nedá strážcům kdovíjakou práci. Je to asi nejvyhledávanější trasa, takže v údolním pralesním úseku se zástupy návštěvníků startujících na okruh každou hodinu od zastávky autobusu ohlídají jaksi navzájem a v holých horách je na všechny dobře vidět skrze dalekohledy.
Lávka na trase výstupu do sedla Margunet
Rozcestník a lávka na trase výstupu do sedla Margunet
Ovšem dá se tu pochodovat i o samotě. Zažil jsem to na další štrece, nazývané podle horského potoka Spöl. Za půl dne v lese a na mýtinách mi dělali společnost jen ptáci, veverky a sem tam nějaký motýl. Možná se v dáli pásli dokonce i jeleni, možná to byly jen stíny.
Největší starost mi dělalo, zda jdu stále správným směrem. Nejednou mě na neznačených rozcestích sotva patrných pěšin napadlo, že by to rangeři nemuseli s tou ochranou divočiny až tak přehánět – tři pruhy barvy na kameni nebo na stromě by snad přírodě nemohly uškodit.
Kozorožci jsou symbolem největšího švýcarského kantonu Graubünden.
Graubünden vlakem
Graubünden je svérázný kraj. A nejen proto, že tady pár tisíc lidí dodnes tvrdošíjně aktivně používá archaický rétorománský jazyk, čtvrtou úřední řeč Švýcarské konfederace vedle němčiny, francouzštiny a italštiny.
Dopravní kostrou oblasti je úzkorozchodná Rhétská dráha, založená před 125 roky. K jejímu rychlému rozmachu zkraje 20. století kuriózně přispělo i nařízení, jež se jeví z dnešního pohledu obyvatele 21. století bez nadsázky mimozemsky: 17. srpna 1900 zakázala zdejší vláda provoz motorových vozidel na celém území kantonu. A tak to vydrželo čtvrt století – pravidlo padlo v referendu teprve 21. června 1925!
Dráha si udržela privilegované postavení dodnes a vůbec nevadí, že se jedná o úzkokolejku. Jelikož je celá síť takřka 400 kilometrů tratí kompletně zbudovaná bez strmých ozubnicových úseků, běžná cestovní rychlost tu kolísá mezi 50 a 80 km/h, přičemž auta tady vzhledem k členitému terénu nedokážou o mnoho rychleji jezdit ani dnes.
Navíc za volantem je na křivolakých úzkých cestách setsakramentsky zapotřebí soustředit se na řízení, zatímco z vlaku lze naprosto bezstarostně obdivovat krásnou krajinu za oknem. A tak tady v minulém století vymysleli a dodnes navýsost úspěšně provozují pozoruhodný turistický fenomén: vyhlídkové vlaky.
Bernina expres poblíž horské stanice Alp Grüm
Jejich křižovatkou je Svatý Mořic, asi nejošklivější místo v celém Švýcarsku. Snobské vysokohorské město bez duše, nacpané nevkusem, předraženými hotely a hyperluxusními butiky, skrývá na nádraží hned vedle pokladen na první pohled záhadnou temnou místnost s hrubým štěrkem na podlaze, z něhož trčí ocelové pruty. Je nesmírně užitečné sem zajít. Ty pruty znázorňují trasu Rhétské dráhy v úseku Thusis–Tirano, zapsanou v roce 2008 coby teprve třetí železnice světa na seznam světového dědictví UNESCO.
O tuhle trať se dělí dva světoznámé vyhlídkové vlaky, jež v často vyprodaných vagonech s obřími okny zalomenými až do střechy vyvážejí dychtivé japonské a americké turisty ze Svatého Mořice dvěma směry: Bernina expres putuje přes stejnojmenný průsmyk na jih do Itálie, zatímco Ledovcový expres na sever a posléze na západ do Zermattu k úpatí Matterhornu.
Který vlak vybrat? Těžká volba. Každá štreka má svoje superlativy.
Bernina expres nejprve vyšplhá z Mořice ještě o 500 metrů výš, načež zvládne za nějakých 90 minut sklouznout od ledovců okolo vrcholového průsmyku 2 253 metrů nad mořem bezmála o dva výškové kilometry do slunné Itálie, která má s ledem společnou leda všudypřítomnou výtečnou zmrzlinu. Těsně před cílem, v příhraniční vísce Brusio, všichni pasažéři vstávají a užasle vzdychají během projížďky po kruhovém viaduktu, s jehož pomocí koleje křižují při prudkém klesání samy sebe.
Ledovcový expres naproti tomu vozí lidi dost často údolími, ovšem ne jen tak ledasjakými. Umožňuje pasažérům nahlédnout třeba do rozervaného kaňonu divokého Předního Rýna, ale ještě předtím – v oblasti říčky Albula pod stejnojmenným průsmykem – koleje přeskakují bláznivě sem a tam z jednoho svahu na druhý a zase zpátky, jak tady stavitelé uměle natahovali za pomoci točitých viaduktů a tunelů délku trati, jen aby se vyhnuli strmým (a pomalým) ozubnicovým úsekům. Takže zatímco silnice mezi nádražími Preda a Bergün měří 6 kilometrů (je tak strmá, že se v zimě mění v sáňkařský tobogan), železnice má ve stejném úseku dvojnásobnou délku. Aby člověk neztratil při tom kolotoči docela orientaci, právě proto je dobré před jízdou zajít do oné temné nádražní místnosti s dráty ve štěrku ve Svatém Mořici a projet si trať „nanečisto“.
Liška
Ranger na hlídce ve Švýcarském národním parku
Graubünden v plavkách
Nakonec pár ryze letních tipů. Jakkoli to vypadá na první pohled nepravděpodobně, do hornatého Graubündenu lze vyrazit i za koupáním. A může to být překvapivě teplejší koupačka než v kdejakém mělkém českém rybníce.
„Tajný“ tip se jmenuje Caumasee. Průzračné a překvapivě prohřáté jezero je schované v lese na náhorní plošině v tisícimetrové výšce poblíž střediska Flims.
Skrytý klenot Graubündenu: jezero Caumasee v lesích u Flimsu
Otužilecký tip, to je Arosa. Lyžařské středisko 1 700 metrů nad mořem nabízí hned dvě vysokohorská jezera – to horní, s půjčovnou lodiček a šlapadel, se rozprostírá přímo u nádraží stoleté železnice z Churu, dolní – vzdálené deset minut chůze – se pyšní velikou plovárnou.
Kdo z našinců se může pochlubit tím, že plaval výš než na Sněžce?
Může se hoditDOPRAVA Dálková buď letadlem hodinu do Curychu (www.swiss.com, zpáteční let od 2 900 Kč) a pak 90 minut vlakem do Churu, anebo z Prahy cca 7 hodin autem (ve Švýcarsku dáte 40 CHF za dálniční známku). Na místě přesedněte na úzkokolejky Rhétské dráhy, případně poštovní autobusy. Vše jezdí v hodinovém taktu a síťové předplatné na tři volné dny cestování v týdnu vyjde v Graubündenu na 76 CHF v jedné zóně a 129 CHF v celé oblasti, jež zasahuje až do Itálie a na opačné straně k prameni Rýna. UBYTOVÁNÍ Apartmán lze najmout od 7 000 Kč na týden (www.interhome.cz), za dvoulůžkový pokoj v hotelu dáte v malých horských obcích jako Filisur či Bergün od 3 000 Kč za noc, ve velkých střediscích typu Davos či Svatý Mořic většinou výrazně víc. Výhoda: pro letní hosty jsou lanovky v místě ubytování zpravidla zdarma. STRAVOVÁNÍ Ochutnejte lokální speciality: všudypřítomná je kroupová polévka (od 8 CHF) nebo capuns: šťavnaté masové závitky v listech mangoldu, zapečené tučným alpským sýrem (od 20 CHF). Typickým zákuskem je místní ořechový dort (od 10 CHF). INTERNET cz.graubuenden.ch (česky) TIP REDAKCE |
