Dnešní území Pásma Gazy bylo kvůli své strategické poloze na pomezí Evropy, Asie a severní Afriky předmětem zájmu různých sil už od starověku. Od obchodníků přes vojevůdce. Spletité mocenské zájmy po staletí utvářely jeho nynější podobu a pohnutý osud jeho obyvatel. Ovládnout jej toužil Ramesse II., Alexandr Veliký i Napoleon.
Hamas vs. IzraelIZRAEL: Když se ozve kvílení sirén POLITOLOG: Izraelské údery jen zvyšují popularitu Hamasu ŤUKÁNÍ RAKETOU: Jak Izrael upozorňuje na chystaný nálet EXPERT: Izrael se chová jako spratek M-302: Nové rakety Hamasu létají až za Tel Aviv EXODUS: Z Gazy prchají tisíce lidí VRAŽDA: Izraelci našli těla mladíků, kteří zmizeli v Palestině |
Velkolepé tažení posledního z jmenovaných zasadilo bolestivou ránu v té době se již drolící osmanské říši. O svou čtyři staletí trvající dominanci nad územím ovšem přišlo osmanské impérium teprve s koncem první světové války. Pomyslné žezlo nad dnešní Gazou Turci předali v roce 1919 Britům, jedné z vítězných mocností.
Právě za britské mandátní správy započalo rozsáhlé přistěhovalectví židovského obyvatelstva. Tisíce židů odcházely na Blízký východ s vidinou návratu do své zaslíbené země.
Vlastního státu se ale Izraelci dočkali teprve po třech desetiletích. Třech desetiletích a šesti milionech životů, které vyhasly rukou nacistů.
Gaza pod správou Káhiry
Masový příliv židů po druhé světové válce a rozdělení britské mandátní Palestiny na dva státy, židovský a arabský, vyústilo v roce 1948 v první arabsko-izraelskou válku. Pouhý den po vyhlášení nezávislosti státu Izrael jej napadla pětice arabských států.
Výsledkem bojů byl o rok později exodus statisíců arabských obyvatel a přidělení Pásma Gazy bezmála na dalších dvacet let pod vládu Egypta a území Západního břehu pod správu Jordánska. V Gaze v průběhu let hledaly nový domov tisíce Arabů. V nově vzniklém židovském státě pro ně už nebylo místo. První arabsko-izraelská válka také přinesla rozdělení starobylého Jeruzaléma na dvě části navzdory plánu OSN na jeho deklarování mezinárodním územím.
V Gaze ustaly boje. Humanitární příměří však trvalo jen hodinu |
Správu tehdejšího egyptského vojenského režimu nad Gazou utnula až v roce 1967 další válka, tentokrát ta, která vešla do historie jako šestidenní. Rozpoutal ji tehdejší egyptský vůdce Gamál an-Násir. Místo územních zisků se ale dočkal bolestného klepnutí přes prsty v podobě ztráty Sinajského poloostrova. Spolu s ním si židovský stát přisvojil i Gazu a Západní břeh. Těch se ovšem na rozdíl od Sinaje odmítal vzdát na další bezmála tři desetiletí.
Vzestup Hamasu
Přelom 80. a 90. let přinesl první opravdu masivní revoltu obyvatel Gazy, takzvanou první intifádu a spolu s ní první kroky k částečné autonomii. V té době se také zrodilo dnes tolik obávané hnutí Hamas. S tím, jak rostla nespokojenost Arabů se zacházením ze strany židovského státu, získával Hamas na popularitě - dokonce natolik, že už v roce 1993 hrál jeho postoj a ochota akceptovat nastavené podmínky rozhodující roli při mírových jednáních v Oslu. Výměnou za zastavení násilí a teroru se palestinské straně podařilo získat příslib dočasné a částečné autonomie na území Pásma Gazy a Západního břehu.
Zbraně bojovníků Hamasu ale nikdy doopravdy neutichly a ani Izrael svým slibům nedostál. O sedm let později tak přišla na řadu další intifáda, s níž strmě narostl počet obětí letitého konfliktu na obou stranách. Veškeré pokusy o kompromis krachovaly na stále se opakující násilných útocích Hamasu a silné nevoli Izraele vyklidit židovské osady na území Gazy a Západního břehu a stáhnout odtud své vojáky. Vyjednávání o míru i statusu Palestinské autonomie tak byla na několik dalších let zmrazena. Neblaze se na tom podepsala mimo jiné smrt palestinského vůdce Jásira Arafata během hospitalizaci ve Francii, kterou dává část veřejnosti v arabských zemích za vinu Izraeli.
Zásadní zlom ve stagnujícím mírovém procesu přinesla až iniciativa tehdejšího izraelského premiéra Ariela Šarona. V půlce roku 2004 izraelská vláda pod tlakem sílícího Hamasu schválila plán na kompletní stažení izraelských vojáků i civilistů z Gazy. Ti z osadníků, kteří odmítli uposlechnout i navzdory kompenzaci poskytnuté vládou, byli o rok později nekompromisně ze svých domovů přesídleni během několika málo dní.
Hamas vs. Fatah
To, že Gaza patří již jen Palestincům, definitivně stvrdilo vítězství Hamasu v parlamentních volbách počátkem roku 2006 - k velkým obavám židovského státu a nejen jej. Vládu Hamasu tou dobou odmítlo uznat také mezinárodní společenství s poukazem na to, že se palestinské hnutí nechce vzdát násilí ani výzev ke zničení Izraele.
Volby v roce 2006 ovšem byly zásadní ještě z jednoho důvodu - rozkmotřily totiž Hamas s konkurenčním a umírněnějším Fatahem, což vedlo k otevřeným bojům mezi jejich stoupenci. Nakonec byl Fatah donucen se z Gazy stáhnout a zachovat si vliv pouze na Západním břehu. Obě hnutí se o smír několikrát pokoušela. Nejdále k němu nakročila ale teprve letos, když ohlásila vznik vlády národní jednoty (více o tom zde).
Volební triumf Hamasu nicméně přinesl Gaze tvrdou odvetu v podobě kontroverzní blokády ve snaze hnutí ekonomicky i politicky oslabit. Pro Hamas však izraelská blokáda zafungovala jako pobídka k dalším útokům a odstartovala vlnu násilí, která si vyžádala stovky obětí - až na několik výjimek v drtivé většině na straně Palestinců.
Scénář raketových útoků Hamasu a odvetných akcí izraelské armády se od té doby několikrát opakoval. Naposledy mezi roky 2011 a 2012. Boje se znovu ve velkém rozhořely letos v červenci v reakci na smrt izraelských studentů a následnou vraždu palestinského mladíka.
Tvrdý život v Gaze: 65 se nedožijí ani 3 procenta lidí
Víc než 60 válečných let s Izraelem se na obyvatelstvu Gazy drtivě podepsalo. Stovky tisíc Palestinců žijících v uzounkém pásu na pobřeží Středozemního moře se potýkají s chudobou. Podle Světové banky jich na, nebo pod hranicí chudoby žije bezmála 40 procent.
Stejně znepokojující číslo platí také o nezaměstnanosti. Počet obyvatel Gazy přitom neustále narůstá díky relativně vysokému přirozenému přírůstku - odhady pro rok 2014 hovoří o čísle 2,83. Přes 40 procent populace v Gaze tak nyní představují děti do 14 let. O tom, jak tvrdý život v Gaze je, svědčí i to, že víc než 65 let se dožijí pouze necelá tři procenta jejích obyvatel.
Drtivá většina lidí v Gaze se denně potýká s nedostatkem vody, jídla i léků. Humanitární organizace i OSN opakovaně varují před kritickou situací, jíž Gaza nemůže čelit bez vnější pomoci. Pásmo je zcela ekonomicky závislé na Izraeli. Každé rozhodnutí neprodyšně uzavřít hranice přináší těžkou ránu nikoliv ozbrojencům z Hamasu, ale v prvé řadě hlavně civilnímu obyvatelstvu. Navzdory snahám izraelské vlády se totiž zbraně do Gazy dostávají dál, zejména spletitou sítí pašeráckých tunelů pod hranicí s Egyptem.
