V třicetimilionové odškodnění moc nevěřím, říká máma postiženého Vojty

Eva Vázlerová před pěti lety v pražské vinohradské nemocnici přišla o možnost vidět, jak její dítě dělá první kroky, a slyšet, jak jí říká mámo. Její syn Vojta těžký porod přežil, poškození mozku je u něj ale tak velké, že je trvale odkázaný na péči rodiny. Ta už léta čeká na omluvu nemocnice a odškodnění. Soud zatím nepravomocně rozhodl, že má rodině vyplatit 30 milionů korun.

Úzká asfaltová cesta nás vede malebnou krajinou jižních Čech. Za Vojtou a jeho mámou jedeme do míst, kde je nejčistší vzduch v Česku. Právě ten čtyřletý chlapec hodně potřebuje. Kvůli poškození mozku špatně dýchá.

Vojta se narodil v srpnu 2009. I když bylo těhotenství Evy Vázlerové bez jakýchkoliv potíží, porod, který vedl neatestovaný lékař, se zdramatizoval. „Přišla lékařka s tím, že musí použít kleště. Manžela pak ze sálu vyhodili,“ vzpomíná Eva Vázlerová. „Když Vojtu vytáhli, tak jsem ho vůbec neviděla. Odnesli ho a mně přišlo, že na sále ležím strašně dlouho sama,“ vypráví.

Od lékařky z JIP Všeobecné fakultní nemocnice, kam Vojtu převezli, se večer rodiče dozvěděli, že je přidušený a že ho zatím neuvidí. V dalších dnech už bylo jasné, že bojuje o život.

Tragický porod

Vojta se narodil 25. srpna 2009. Eva Vázlerová neměla žádné komplikace před porodem, podle advokáta rodiny Antonína Tunkla ale lékaři chybovali hned na začátku, když nenaplánovali porod císařským řezem. Podle Tunkla se tak mělo stát na základě čtyř indicií - předchozí spontánní potrat, 40letá prvorodička, úzká pánev matky a plod s váhou kolem čtyř kilogramů.

Lékaři Fakultní nemocnice Královské Vinohrady se na konec rozhodli, že Eva Vázlerová bude rodit běžnou cestou. Nic na tom nezměnil ani fakt, že ozvy plodu naznačovaly komplikace.

Vojta má po komplikovaném příchodu na svět trvale poškozený mozek. Kvůli tomu nevidí, neslyší, nedokáže polykat a nevyvíjí se mu ani svaly na rukou a nohou.

Neatestovaný lékař Daniel Brandejs , který porod začal vést, od soudu odešel bez trestu (více čtěte zde). Před soud se nikdo jiný z personálu nemocnice nedostal. Tedy ani lékařka, jež dítě porodila s pomocí kleští.

Po rozhodnutí o trestní odpovědnosti se rodina začala domáhat odškodnění. Peníze chce také zdravotní pojišťovna, jež hradí léčbu Vojty.

Navzdory špatným prognózám chlapec přežil. Mozek poškozený nedostatečným zásobením okysličenou krví ale způsobil, že se neobejde bez péče svého okolí.

Po necelých třech měsících od porodu si Vojtu mohli rodiče poprvé vzít domů na víkend. Čekalo je období, na které se předem nemohli příliš připravit. Museli se naučit krmit dítě sondou vedenou přes nos (a později bříško) do žaludku a neobejdou se bez nosní odsávačky, protože Vojta nemůže polykat, a je proto zahleněný.

„Každá maminka má potíže s miminkem, ale toto je jiné. Vojta nezabrečí, nezasměje se na vás. Věděli jsme, že se za námi nikdy nerozběhne,“ říká chlapcova máma.

Litujeme, ale za nic nemůžeme

Zatímco Vojtův táta Pavel pracuje v Praze, chlapec a jeho máma Eva se snaží být trávit co nejvíc času na chalupě v jižních Čechách. „Když to zdědili, byla to ruina, ale Pavel ji postupně spravuje,“ popisuje advokát Antonín Tunkl.

Tunkl je pro rodinu oporou. Znají se léta z dětských táborů, sám má chalupu kousek od Vázlerových a on i jeho manželka jim pomáhají. Jenže nejde jen o sousedskou výpomoc.

On i Vázlerovi jsou přesvědčeni, že porod pokazili lékaři. Tunkl proto rodinu už léta zastupuje u soudů. Ty nyní řeší, zda rodina dostane odškodnění 30 milionů korun (více čtěte zde). Boj, který trvá už pět let, nevzdává. Nejraději by se ale dohodl s fakultní nemocnicí na pražských Vinohradech mimo jednací síň. Nemocnice o to však neprojevila zájem a rodině dodnes neposlala žádnou omluvu. „Napsali nám jen to, že celé věci litují, ale že oni za ni nemohou,“ popisuje Tunkl.

Vojtu chtěli mít rodiče doma

Soudy už se táhnou bezmála pět let, přitom Vojtovo zdraví se nelepší. Už rok má potíže se žaludkem. „V noci kvůli tomu nespím, ale Vojta je velký bojovník,“ říká Eva Vázlerová.

Na začátku lékaři rodině řekli, že dítě nejspíš nepřežije první rok svého života. Jenže se zmýlili. Podle Tunkla i proto, že Vojta zůstal v rodině a ne v ústavu. Přitom ze začátku vůbec nebylo jasné, jestli může chlapec žít mimo ústav. Jeho rodina o to ale moc stála. „Chtěli jsme, aby, pokud to bude možné, byl Vojta s námi doma,“ říká Eva Vázlerová.

Bez odsávačky by to ale nešlo. Vázlerovi si museli připlatit za tu, která má baterii a obejde se bez zásuvky. Aby se Vojta občas podíval ven, musí mít i kočárek. Jenže do toho dětského se už nevejde, a tak budou kupovat nový. Museli ale hledat, protože většina kočárků pro handicapované počítá s tím, že dítě v něm bude sedět. Jenže Vojta neohne kolena. „Naštěstí je v Česku firma, která vyrábí i kočárky, ve kterých se dá ležet. Jen se s nimi musíme domluvit, aby nám jej upravili a mohli jsme pod kočárkem vozit odsávačku,“ popisuje Eva. Přístroj váží sedm kilogramů, na rameni jej proto po lese nosit nelze. Přitom Vázlerovi s Vojtou občas vyrazí i na větší výlet s partou přátel.

Kromě toho chlapci rodina shání obtížně dostupné gumové sondy, kterými Vojta dostává jídlo v podobě tekutiny. Nebo náplasti se stříbrem - napomáhají tomu, aby kůže lépe snášela trvalé zavedení hadičky do žaludku.

Proč neřešit 30 milionů

Názor ředitelky nadace Konto Bariéry Boženy Jirků

Pomoc je třeba hlavně zpočátku

Vyhlášení pondělního rozsudku pro rodinu znamená naději, že už se k událostem na porodním sále kvůli soudům nebudou vracet. „Chtěla bych, aby to už skončilo, ale moc tomu nevěřím. Nevěřím ještě pořád ani tomu, že bychom mohli dostat ty peníze,“ říká Vojtova máma.

Když se jí zeptáte, jak by mohly peníze z odškodnění ulehčit jejímu dítěti život, přemýšlí. „Víte, my jsme pomoc nejvíc potřebovali na začátku,“ říká.

Antonín Tunkl to bere pragmatičtěji. Nový kočárek, záložní odsávačka, úprava vozu, aby se rodině lépe cestovalo, a třeba pomoc asistentky. „Aby si Eva mohla aspoň někdy odpočinout,“ podotýká Tunkl.

Eva Vázlerová nad otázkou, zda by chtěla výpomoc od asistentky, váhá. S Vojtou jsou pevně spjatá dvojice. „My jsme si na sebe tak zvykli, že už si ani neumím představit, že by nám asistentka pomáhala. Ale někdy, když už nemůžu, tak si říkám, že kdyby stála vedle mě, tak bych jí určitě využila,“ připouští.

Přizná i to, že malým snem je podívat se s Vojtou opět k moři. Už jednou tam byli a změna vzduchu malému prospěla.

Třicetimilionovou částku soud rodině přiznal v pondělí. Vázlerovi zatím žádné peníze ovšem nedostali, protože nemocnice se proti rozsudku může odvolat. Zda to udělá, se teprve rozhodne. Nemocnice se zatím k případu nechtěla vyjadřovat s ohledem na to, že nemá písemné vyhotovení rozsudku. To dorazilo do elektronických schránek účastníků ve čtvrtek.

Pokud nemocnice bude muset skutečně nějaké peníze platit, měla by většina částky jít z pojištění, které má uzavřeno.