Autor předlohy Alek Popov působil v 90. letech na bulharském velvyslanectví ve Velké Británii jako kulturní atašé, jeho kniha Mise Londýn vyšla v češtině před čtyřmi lety a bavila nad očekávání. Byť je to legrace ve stylu "do vlastních řad", tedy jízlivá satira, která na plátně spojuje prvky frašky s politickou mystifikací.
Film rozděluje ťafky spravedlivě, nicméně novodobé rychlokvašené elity z východu Evropy jich schytají nejvíc.
Bulharská první dáma, ztělesnění nevzdělaného snobismu, přikáže velvyslanci své vlasti v Londýně, aby na tamní oslavu státního svátku Bulharska přivedl anglickou královnu. Což je úkol nesplnitelný, byť snaživí úředníci do Buckinghamského paláce naslepo "mailují", dokud se jich neujme pochybná britská agentura oplývající zásobami celebrit.
Šmíra potká šmíru - i tak se dá vyložit komedie s nádechem švejkoviny. Neboť její více či méně buranští hrdinové, kteří své černé obchody rozvíjejí přímo na půdě ambasády, jako by dávali najevo: Nás ani Západ nedostane, máme své triky!
Přehlídka podivných existencí zahrnuje ruskou mafii, striptérku trávící noci u tyče a dny se smetákem uklízečky, ale také kouzelně přesné znaky východního folkloru ve velkém světě, počínaje ruskou hospodou s tesklivým názvem Boršč a žal a konče prezidentovým projevem zapomenutým v igelitové tašce kdesi na toaletě.
Ovšem ani Britové z konfrontace nevycházejí bůhvíjak civilizovaně. Buď při recepci povýšeně radí, že "s obloženými chlebíčky se do Evropy nedostanete", nebo nostalgicky vzpomínají, jak je v komunistickém Bulharsku brávali na báječné hony - načež balkánský diplomat moderního typu suše opáčí, že on dává přednost golfu.
Ovšem trefné autorské postřehy už režisér Dimitar Mitovski nijak nepovýšil, spíše televizně laděné situační vyprávění se drží při zdi i při zemi. Hraje se domáčtější varianta Vrtěti psem, ve které se absurdita "nešroubuje" výš a výš, jen putuje od jednoho gagu k druhému, včetně bouračky princezny Diany na trenažéru či policejního zátahu na kachny s čipy v lupičské mrazničce. Ruské teplákové karikatury už působí levně; na druhou stranu je Mission London stále duchaplnější a vkusnější nežli Slunce, seno, erotika, diplomatické prostředí má v malíčku a finále spojující humor z rodu "ztraceno v překladu" s národními bojovými tanci rozesměje i krále škarohlídů.
Třebaže je to legrace na západ od Aše těžko přenosná a mířící tak trochu odnikud nikam.
