Letos měl kolega Zdeňka Štybara v 2. etapě na zeleném dresu logo Škoda Auto a v zastoupení se na chvíli stal nejlepším spurterem Tour.
Teprve v úterý se 30letý Martin dočkal toho nejcennějšího kousku do šatníku. „Tisíckrát díky mému týmu!“ pronesl za cílem v Cambrai, do kterého znovu dorazil o samotě a za nímž ho čekala žlutá odměna.
Trikot, co mu tak dlouho unikal.
Když přijel v sobotu do Utrechtu, plánoval si: „Chci zužitkovat formu z domácího mistrovství.“ Tam vyhrál časovku a stejný sen měl na Tour. „Obrovská šance obléknout si maillot jaune.“ Jenže v horkém Utrechtu se Němec uvařil a dojel „až“ druhý, 5 sekund za Australanem Dennisem. „Ano, jsem zklamaný,“ řekl. „Ale Tour teprve začala.“
Druhý den, další šance, ale opět jen smutek. Jakkoliv byli muži stáje Etixx-Quick Step silní a diktovali průběh etapy po větrném pobřeží Atlantiku, mečbol neuhráli. Greipel svištěl po hrázi pro vítězství, Sagan pro druhé místo a Cavendish, když už mu byla jasná porážka, spurt vypustil a poslední bonifikační sekundy „věnoval“ Cancellarovi, který se pak navlékal do žlutého dresu.
„To jsme obrovsky pos...“ prskal sportovní ředitel Holm. „Ale cyklistika není počítačová hra,“ obořil se Cavendish. „Kdybych mohl, vyhraju. Tonyho je mi líto.“
Kdyby Brit dojel aspoň třetí, Martin by se už v neděli odíval do žluté. „Nejsem nadšený,“ kývl boss Etixxu Lefevere. „Byla to asi poslední šance na žlutý dres.“
Jak se mýlil!
Čtvrtá etapa, kostky, drama, nástupy a v závěru jeden, do nějž se pustil sám Martin. Co na tom, že ho kousek před cílem zbrzdil defekt, tempař světové třídy nejdřív smazal ztrátu, pak 3 kilometry od cíle vypálil a nervózně sledoval lavinu cyklistů. „Nevěřil jsem si.“
Teprve na cílové čáře se v zaprášeném obličeji objevil úsměv. Úsměv radosti, výraz úlevy.
