Prosadila, že jazz se dá zpívat švédsky, dobyla americké kluby, propadla v soutěži Eurovision, točila desky, hrála v desítce filmů a teď, devět let poté, co zemřela při požáru, ožívá ve Valčíku pro Monicu.
Příběh, který právě vstupuje do českých kin, dokládá, jak zoufale stejné jsou snímky líčící úděl umělců. Dal by se odbýt slovy fádní životopis, nebýt pár podstatných "ale". Předně hrdinčina představitelka Edda Magnasonová, muzikantka, která před kamerou stála poprvé, je jedním slovem výtečná.
Chybu nemá ani hudba, ani náladové retro. A scény ze života dobové umělecké smetánky, jež přetřásá dílo Ingmara Bergmana, pobaví jako každá snobská póza.
Jen úsek života
Ovšem scénář si z celé zpěvaččiny dráhy vybírá jen jistý úsek, jejž překlápí do žánru vztahového melodramatu. Potkávají se tu lásky a hádky, alkohol a prášky, hysterie i banality ve stylu rozbitého zrcadla.
Utkví jen momentky, jaké se jinde nenajdou: otec zraňující hlubokou skepsí, holčička na bohémských večírcích dospělých, baletní striptýz na Wagnerovu hudbu. Jinými slovy, vychází to padesát na padesát. Než Monica Z. zazpívá.