Jedinečné nápady nelze norskému tvůrci upřít. V Kurzu negativního myšlení uspořádal brutálně zábavnou vzpouru vozíčkářů proti pokryteckému diktátu pozitivního optimismu, jíž si na karlovarském festivalu získal nadšené fanoušky plus cenu za režii. A také Detektiv Down, kterého Bard Breien točil díky pohádkové magii pražských kulis v norsko-české koprodukci, se nikomu a ničemu nepodobá.
Do věrného stylu filmu noir totiž zasazuje vysmívané "soukromé očko", marně prahnoucí po prvním velkém případu - sotva hrdina smekne klobouk, zákazníci prchají. Má totiž Downův syndrom.
Postižení lidé zjevně režiséra zajímají, aniž by k jejich obhajobě potřeboval citové vydírání; používá černý humor. Tentokrát o pár odstínů jemnější, něžnější, ale stále působivý, i díky představiteli titulní role. Svein Andre Hofso Myhre není profesionální herec, zato příznaky genetické choroby nemusí předstírat; má ji. Přitom však dokáže vlastní úděl, potažmo limity svého hrdiny, zprostředkovat z odstupu, s nadhledem, jako profesionál.
Ve stopách Phila Marlowa
Díky němu pak může plně účinkovat hlavní položka komedie, tedy kontrast ústřední postavy s jejím vysněným předobrazem typu Phila Marlowa. Poetika titulků sice odkazuje spíše k Růžovému panterovi, ale jazzový podkres s potemnělou náladou vykřičené čtvrti, kam se hrdina vypraví na schůzku s klientem, už se nese přesně v intencích drsné školy, včetně detektivova komentáře, slovníku a pokerového výrazu, jímž reaguje na urážky typu "mongolík".
Ovšem Breien se zřejmě natolik zamiloval do hrdiny a ladění příběhu, že kriminální zápletku trochu odbyl. Rodinní příslušníci zmizelého bruslaře si Downa najmou jen naoko, s vírou, že outsider nic nezjistí a oni budou mít klid, protože s výjimkou popletené babičky ztracený muž nikomu nechybí. Čímž je jasné, kdo má v případném zločinu prsty, a těžiště vyprávění musí udržet jen groteskní postavičky.
Detektiv Down má osobité metody vyšetřování "vciťováním", pro všechny případy si přibalí kondom a nastěhuje se do vily svých klientů, kde hodlá převzít roli zmizelého pána domu se vším všudy, od peskování jeho dětí po sdílení manželského lože. Vyzkouší si první jízdu autem, stopa ho zavede do opuštěné továrny i výstředního klubu za kyprou zpěvačkou napodobující Madonnu, ovšem pořád je to více hříčka než podívaná, tak trochu studentské cvičení na dané téma: milé, leč vleklé a ve finále až příliš naivistické.
Třebaže režisér doloží nečekanou zralost podceňovaného hrdiny, snímek jako by tíhl k podobě dětské detektivky. Pocit neskutečnosti ještě násobí postava detektivova otce, profesí policisty, kterého syn svým pátráním nakonec zahanbí, byť od něj slyšel "Nedělej ze sebe idiota".
Zašlý svět uprášených relikvií, jímž detektiv prochází, má svůj půvab, vzdáleně podobný retrosvětům Wese Andersona. Ve srovnání s mnohdy šibeničním Kurzem negativního myšlení není humor Detektiva Downa tolik vyostřený, dovolí si větší dávku jímavosti i zjednodušení: jeden jediný čistý uprostřed okolní zvrácenosti hledá spřízněné duše.
Nicméně nad lehce rozpačitým provedením i tentokrát ční nezvyklý nápad - a nápad je to, co se počítá.
