Stano, Fero, Vladimír. První zkusil vyhodit do povětří tribunu před prvomájovou slávou. Druhý poslal bombu na okresní vedení strany a plánoval atentát na Gustáva Husáka. Třetí pomocí trhaviny rozbíjel stranické vývěsky a ze vzduchu šířil letáky. Všichni nenávidí komunisty, všichni skončili ve vězení a nyní se představují ve filmu Sametoví teroristé.
Hraný dokument vzešel z dílny tří slovenských režisérů, Petera Kerekese, Pavola Pekarčíka a Ivana Ostrochovského, a daří se mu na zahraničních festivalech, kde zjevně oceňují jistý druh zábavné bizarnosti. Ovšem bizarnosti umělé, a v tom je háček. Protože Sametoví teroristé skutečnost nezaznamenávají, nýbrž inscenují: tehdy i nyní.
"Žiju sám a je mi dobře," tvrdí Stano, ale zjevně mu tak báječně není, protože vyhledává seznamku. A právě rozpačité trapasy při setkáních se stejně osamělými ženami tvoří jednu klíčovou část mužova portrétu; druhou debaty s jeho kamarády o lásce i politice. Svůj pokus o zničení prvomájové tribuny glosuje jen krátce, s nadhledem, až jedné z nápadnic jej nakonec předvede názorně. Samorost, kterého filmaři postrkují jeho vlastním soukromím.
Tvůrčí schválnost
Podobně je na tom Fero, jenom s tím rozdílem, že svou "záškodnickou" činnost odvypráví pro změnu vlastním synům. Předvádí, jak trénoval útěk, jak pracoval s náložemi, jak svou tehdejší přítelkyni, kterou marně hledá, využíval coby spojku. A kterak se pokusil - až sladce naivně jako z bondovské parodie - na dovolené v Jugoslávii navázat kontakt se západním odbojem. V téhle povídce nejlépe "hrají" zjevně otrávené děti.
Závěrečné epizodě vládne český disident Vladimír Hučín, který si tu vybral nejvýraznější díl vlastní exhibice. Jestliže Stano zasvěcuje svou případnou partnerku a Fero předává zkušenosti potomkům, pro Hučína film připravil už plně umělý půdorys, dril mladičké následovnice, kterou si vybral na konkurzu z několika dívek. Běhá s ní, cvičí s ní, střílejí na busty Gottwaldů, probírají výrobu výbušnin - a dívka přijímá podivínskou hru nakonec přirozeněji než její učitel.
Ovšem z celé donkichotské stylizace "teroristů", kteří nikomu neublížili, zjevně trčí, že jejím jediným motivem byla snaha po originalitě, odlišnosti, prostě tvůrčí schválnost. Předem připravované situace s aktéry v rolích herců sice mohou bavit, ale vypovídají mnohem více o režisérech nežli o lidech, kteří stojí před kamerou a svou kuráž si za totality tvrdě odseděli.
