Duchovní přerod symbolizuje mandala, kterou hned na přebalu sjednocuje chaos, a jeho poselství pastelky, které jsou přibalené ke každému cédéčku, aby posluchače posunuly blíž k pohledu dítěte, bezstarostnosti, hravosti a prožívání současného okamžiku.
ProměnaměAutor: Tomáš Klus CD, 349 korun |
Nutná cílová skupina
Pro cyniky, kteří nepřistoupí na jeho hru s napojením a tvrzení, že "svět je tvá továrna na sny", bude Klus jistě příliš "pravdařský", "infantilní", "patetický" a "kýčovitý". Ale důležité je, že - ať už je jakékoliv - poselstvím tu netrpí muzika a za jeho bláznovstvím je patrná touha neustrnout a dělat věci jinak, než je v tuzemském středním proudu běžné.
Proměna Kluse-hudebníka je naopak na albu tím zdaleka nejzajímavějším. Poprvé se mu podařilo naplno odpoutat od písničkářských vzorů od Kryla po Nohavicu a dát dohromady stylově různorodé skladby, v nichž obstojí jak s pouhou kytarou, tak se smyčci, případně žesti v zádech. Zkrátka sám svou hudbu vybarvil.
Obal desky Proměnamě
Není náhoda, že pod jménem Tomáš Klus je na obalu připsáno "a jeho Cílová skupina". Vliv hudebníků, kterými se obklopil na koncertech a se kterými desku natáčel, je na celku hodně patrný, přestože sám zůstal téměř výhradním autorem. Jednou z nejsilnějších písniček je hned úvodní Jsem, která má skvělou gradaci od brnkání na kytaru po mohutné stadionové finále ve stylu U2. Je to písnička, se kterou se - na rozdíl od "folkařského" materiálu - nebude Klus ztrácet na velkých pódiích, jimž skladby na desce evidentně hodně přizpůsoboval. Podobnou sílu však nachází i v jisté neurvalosti a zvukové špíně, díky které vychází jako nejsilnější skladba z desky sebezpytná Procit.
Oproti předchozím nahrávkám sice Klus na Proměnamě ubral ve vztahových a milostných tématech, ale v těch několika kouscích - rockové Nezapomínej a zběsilé Taneční - připomíná, že v nich je autorsky pořád hodně silný. Takřka vůbec se nepouští do protestsongů. A pokud ano, jako v Žabím králi, kde se místo činů kváká, daří se mu zůstat na rovině obecné sdělnosti. Že ho ke skladbě inspiroval výsledek prezidentských voleb, vlastně není patrné.
Je to blázen?
Souvisí s tím další Klusova proměna, či spíš vývoj. Jako svůj rukopisný znak přestal ve velkém používat alegorie, přirovnání a nekonečné slovní hříčky. I tím svou hudbu daleko víc přiblížil střednímu proudu, v textech je sdělnější, řeší obecná témata, i když se mu ne vždy daří vyhnout se jistému kazatelství. Přestože album Proměnamě tvoří poměrně silné a vyrovnané písničky, jeho účinek by byl o něco důraznější, kdyby se Klus naučil škrtat. I když jedna z nich je jen instrumentální předěl, šestnáct písniček je na jeden zátah moc.
Do celkového vyznění nezapadá třeba Vločka, již táhne dolů refrén, který má až landovskou melodiku a strašně těžké pozadí. Z desky vybočuje i hříčka PanTOFFFEL, která ale bude fungovat na koncertech. Ukazuje, že když si Klus s Kučerovským dělají legraci ve studiu, není to vždy tak přesvědčivé jako na pódiu. Z podobného ranku jsou i promluvy v písni Žezlo, ze kterých je evidentní, že se sice při natáčení pobavili, ale nevadilo by, kdyby výsledek odešel s ranní kocovinou.
Jako celek je ovšem deska Proměnamě velmi přesvědčivým manifestem písničkáře, který chce jako Noe v závěru desky dělat věci dobře, jinak a po svém, i když ho za to ostatní mají za blázna.
Tomáš Klus o Slavíkovi a otcovství
21. listopadu 2013 |
