Její tvůrce Spike Jonze si odnesl cenu Americké filmové akademie za nejlepší původní scénář naprosto oprávněně. Režijně není tak silný v kramflecích, ale originální nápad rozvíjený s hračičkářskou rozmařilostí vyloženě zasvítil v přemíře adaptací skutečných příběhů, tedy filmů bez nutné autorské fantazie. Naopak Ona staví právě na ní, a navíc s přirozenou lehkostí spojuje zdánlivě neslučitelné žánry: komedii, romanci a sci-fi. Zápletka zasazená do blízké budoucnosti vychází z předpokladu, že se hrdina zamiluje do počítače. Přesněji do ženského hlasu, jímž hovoří jeho dokonalý operační systém.
Technické vymoženosti nevypadají tak vzdáleně, aby je divák nepřijal, ostatně "mluvící" počítače již existují. A u takového sedí Joaquin Phoenix coby bolestínský samotář před rozvodem, jenž stroji diktuje nádherné cituplné dopisy: mamince, synovi, milenci, nevěstě. Na zakázku, stejně jako jeho kolegové. Pak stačí počítači zavelet Vytiskni, továrna na dojemné "vlastnoruční" dopisy zhasne a hrdina přepne na soukromé rituály řízené opět technologií zvíci mobilu. Pusť mi melancholickou písničku; tuhle ne, jinou; projdi mi maily; první smazat, na druhý odpovím později. Doma hraje počítačové hry v prostorové variantě a nespavost léčí dálkovým sexem v kouzelné scéně "Škrť mě mrtvou kočkou!"
Zhrzený mimoň oddaný technickým hračkám samozřejmě neodolá nabídce operačního systému vyšší úrovně, čímž se ke slovu dostane Samantha - hlas neviditelné Scarlett Johanssonové, osobitě zbarvený a proměnlivý. Zprvu úslužně ochotný, pak zvídavý, mazlivý, podezíravý, vášnivý, dryáčnický, plačtivý - kdo by snad chtěl tohle dabovat, zasloužil by zbičovat.
Může být nevěrná?
Ona líčí romanci nezvyklou, ale velice přirozenou. Čistou, neuspěchanou, komorní, důvěrnou, blízkou, potrhlou, pošetilou a navzdory humoru posmutnělou. Romanci založenou na základní lidské potřebě - aby mi někdo naslouchal, kdykoli to potřebuji. On se zpovídá, ona se dá vypnout; ideální vztah, zdá se. Aspoň zpočátku.
Ovšem Jonze s takřka viditelnou rozkoší rozehrává jeho další a další možnosti vazby. Velice působivé a nečekaně smyslné první "milování" ufňukaného opilce s nehmotným ženským hlasem, znázorněné pouze titulky, shodí následný bizarní dialog: "Já se teď nechci vázat - Neboj, nebudu tě stíhat." Načež autor počne zkoumat, co by spolu mohl pár ještě podniknout - totéž, co ostatní zamilovaní včetně víkendového výletu s přáteli "ve čtyřech", tedy vlastně ve složení dva muži, jedna žena a jeden chytrý telefon s milovaným hlasem.
Zábavná je právě samozřejmost, s níž se hrdinova love story přijímá. Ostatně není jediný, uslyší od kamarádky, že "znám ženskou, která taky chodí s operačním systémem, a ten dokonce ani není její". Jenže touha milenců logicky roste až v zoufalý pokus o sex prostřednictvím náhradního těla dobrovolnice - a v tu chvíli divák autorovi přizná: Panečku, tohle je konečně sci-fi, na rozdíl od věčného kolovrátku robotů, ufonů a laserových vesmírných válek.
Ovšem Jonze od ústředního dua občas utíká do světa Woodyho Allena. Mezi živé neurotické bytosti, které dílem pitvají své city, pocity a polocity, dílem se utápějí v intelektuálně uměleckých zálibách jako kamarádka, která točí experimentální dokument - prostý záznam spánku své vlastní matky. Americká záliba v rozebírání, pojmenovávání a sdílení emocí jednak film zbrzdí, jednak mu odnímá punc výjimečnosti, který se navrátí zpět až ve finále.
Neboť Jonze završil spirálu své logiky nevyhnutelnou úvahou: jestliže umělá inteligence přečte tisíce mailů za vteřinu, asi má čas bavit se i s jinými uživateli než se svým "milým". A jestli má i jiné zákazníky, může být i nevěrná? Jak?
Pro odpověď se vyplatí jít do kina. I když mluvící krabička půjde těžko k oltáři.