Věra Chytilová v akci

Věra Chytilová v akci | foto: Archiv festivalu Kamera oko

PORTRÉT: Věra Chytilová byla královna ryzí zarputilosti

  • 1
První dáma českého filmu, legenda nové vlny - všechna klišé používaná pro Věru Chytilovou jsou tváří v tvář její smrti málo. V čem byla největší? "V ryzí zarputilosti, občanské statečnosti, v síle sdělení," míní její kolega Fero Fenič. A v humoru, samozřejmě. Poslední rozloučení se koná 21. března od 13:00 ve Velké síni strašnického krematoria v Praze.

Pověstný výrok pronesla Věra Chytilová před pár lety. Odešla tehdy z divadelního představení po deseti minutách s větou: "Já už nemám čas ztrácet čas!" Když to slyšel její kolega, kamarád a souputník Jiří Menzel, smál se: "To je pěkný výrok, ale myslím, že to bylo zrovna moje představení Brouka v hlavě, z toho vážně odešla."

O škopku nesnila

Malá historka příznačně vykresluje myšlení ženy, kterou všichni ctili, někteří milovali a někteří se jí báli. Nebrala si servítky. Když ji někdo zajímal, vedla s ním rovnocenný dialog; v opačném případě mu dala jízlivě najevo, že "nemá čas ztrácet čas". A její čas, to byl film. "Jinak žít neumím," opakovala, než ji nemoc uzavřela do soukromí.

"Když jsem s ní mluvila naposledy, jako by chvílemi hovořila už z jiného břehu. Přestávala řídit svůj osud," vzpomínala pamětnice režisérčiných začátků, publicistka a umělecká poradkyně karlovarského festivalu Eva Zaoralová.

Filmografie

Dům na Ořechovce 1959

Zelená ulice 1960

Pan Ká 1960

Žurnál FAMU 1961

Strop 1962

Pytel blech 1962

O něčem jiném 1963

Perličky na dně 1965

Sedmikrásky 1966

Ovoce stromů rajských jíme 1969

Kamarádi 1971

Hra o jablko 1976

Čas je neúprosný 1978

Panelstory 1979

Kalamita 1981

Dědictví aneb Kurvahošigutntag
Sedmikrásky
Faunovo velmi pozdní odpoledne
Perličky na dně

Chytilová versus Forman 1981

Faunovo velmi pozdní odpoledne 1983

Praha - neklidné srdce Evropy 1984

Vlčí bouda 1985

Prague 1985

Šašek a královna 1987

Kopytem sem, kopytem tam 1988

T. G. M. - osvoboditel 1990

Mí Pražané mi rozumějí 1991

Dědictví aneb Kurvahošigutntág 1992

Pasti, pasti, pastičky 1998

Vzlety a pády 2000

Vyhnání z ráje 2001

Trója v proměnách času 2003

Pátrání po Ester 2005

Hezké chvilky bez záruky 2006

O lásce týrané, O lásce žárlivé 2009, dvě části z televizního cyklu České milování

OBRAZEM: Projděte se uzavřenou filmografií Věry Chytilové

Právě ve Varech, na třetím ročníku v roce 1948, už se Chytilová objevila, ovšem v trochu jiné roli, z volby královny krásy si odnesla stříbro. Ostatně začínala jako modelka, mihla se mezi dvorními dámami ve filmu Císařův pekař a Pekařův císař, na Barrandově dělala klapku a k samostatné režii se dostala až po studiu FAMU.

Nikdy netočila komedii jen pro zábavu, její specialitou byly společenské morality a kořením hořkost.

Sama přiznávala ztráty iluzí, které přiřkla svým hrdinům. Hlavně se prý zmýlila v mužích, ve kterých marně hledala příklad svého otce, vzorné opory rodiny. Možná i proto ostravská rodačka "ze kšeftu čili z hospody" později získala pověst nelítostné feministky.

Nicméně o životní roli u škopku beztak nikdy nesnila. Ze studií architektury sice odešla za láskou, ale ta odezněla a Chytilová pak v manželství s fotografem Karlem Ludwigem poznávala svět pražské bohémy tak dlouho, až sama zatoužila po dobrodružství tvorby.

Na škole patřila ke slavnému pokolení prvních žáků Otakara Vávry, k příslušníkům české nové vlny 60. let: s Menzelem, Ivanem Passerem či Milošem Formanem, o němž později v zakázkovém zahraničním dokumentu Forman versus Chytilová přiznala, že se od sebe ve všem liší.

Dopis Husákovi

Když už měla za sebou Sedmikrásky či příběh Automat Svět z hrabalovských Perliček na dně, jejž točila se svým druhým mužem kameramanem Jaroslavem Kučerou, přišla normalizace a s ní zákaz. Starala se o děti - syn Štěpán je kameramanem, dcera Tereza výtvarnicí, propukly hádky a strach, že už nikdy nenatočí ani metr.

Jenže bojovná dáma napsala Gustávu Husákovi, a nakonec se směla vrátit - slavným snímkem Hra o jablko. Podobně si vyvzdorovala Panelstory, která načas nesměla do kin, Kalamitu, již musela upravit. A nové války vedla i po roce 1989 - proti privatizaci Barrandova, reklamám ve filmech či za práva žen ve straně Rovnost šancí. V polistopadových filmech od Dědictví přes Pasti, pasti, pastičky až po Hezké chvilky bez záruky karikovala zbohatlíky, neboť "v současném filmu je milionář postava nezbytná".

Režisérka sice tvrdila, že její výbušnost s věkem slábne, ale rozhodně jí zůstala zvědavost, jak prokázala v dokumentech z posledních let. A podle Bolka Polívky se zase tolik nezměnila. "Pořád je to táž Chytilová, jak ji znáte. Neví, co chce, nedá pokoj, dokud to nedostane. A nikdy se nezavděčí," řekl herec, když chystal pokračování Dědictví - už bez Chytilové.

Ta už snila jiný, nesplněný sen: projekt o Boženě Němcové Tvář naděje. A když dostávala cenu za umělecký přínos kinematografii, přidala svůj oblíbený sarkasmus: "Nevím, jestli někdo nedoufá, že snad umřu."

Co také řekla

"Zajímá mě současnost a její traumata, nadčasová je snad jen smrt. Chtěli od nás seriál, je v módě, ale to by znamenalo téma rozmělnit a ještě obětovat několik let. Nicméně neumím bez kamery žít. Děti mi sice říkají, abych si konečně dala pokoj, ale film je zábavný - i únavný. A taky se musíme živit." V roce 2005 točila poslední hraný film Hezké chvilky bez záruky

"Když se nějaká žena dostane dopředu, hned ji strčí hezky zpátky dozadu na ocas. Muži mají své hry, všechno je to vlastně jako fotbal. Zasadí semínko, ale než by pečovali o to, co z něj vyroste, běží s dalším semínkem k jiné jamce. Jenže láska je příroda, dělá si s námi, co chce, a my v tom bruslíme!" Roku 2008 točila pro TV Barrandov dokument O lásce týrané

"To jsem nečekala, že tu nastane taková kondolence. Ano, jsem úkaz - to, že ještě žiju a chodím. Já bych nejradši zůstala ležet doma v posteli. Jenže přijdou gratulovat přátelé. A musím říci, že je ráda uvidím. Jiná šance, jak se potkávat, už skoro neexistuje, a já potřebu setkávání respektuji, ráda jí posloužím." Roku 2009 slavila 80. narozeniny

12. března 2014