Konkurenční Hlas objevil již dávno objeveného nevidomého, X-Factor to vzal na stejné citové notě ve velkém. Dojímá přes příliš staré, příliš mladé, příliš chudé, přes menšinové vyděděnce všeho druhu. Chlapec, jemuž cestu platil starosta, dívka, která ještě nemá občanku, paní po těžké nemoci; všichni postupují.
Naštěstí také všichni dobře zazpívali, ale o to tu jde nejméně. Nejprve X-Factor pohovoří o světovém fenoménu, pak se ječí, až je s podivem, že někomu vydrží hlasivky i na pódium. Limuzíny přivezou nadšeneckou porotu, v níž jen Ota Klempíř hraje roli povinného kata.
Dále se mohutně střihá, zrychluje, zpomaluje a krouží kamerou kolem zbytečného moderátora. Povídá se o trémě a snech, pláče se a objímá, jakož i vstává k ovacím, kdykoli někdo trefí čistý tón. Nebýt titulků, je X-Factor od SuperStar i Hlasu k nerozeznání.
Hvězdná pěchota neboli bizarní přehlídka sebeklamu o vlastním talentu se již omrzela, osvěžila ji pouze dáma tvrdící, že zpívala celá léta profesionálně v brněnských divadlech. Což zkamenělou porotu dovedlo k povzdechu, že "v Brně je možné všechno".
Ale po půldruhé hodině castingového kolovrátku prvního dílu stál X-Factor stejně jako před pár dny Hlas pořád na začátku a divák si lámal hlavu, proč hledáme další popové hvězdičky. Proč se nezkusí třeba taneční verze, proč se vůbec nesoutěží v něčem potřebnějším, užitečnějším, trvalejším. Zřejmě souboj typu "postav dům, zasaď strom" by na borce v uválených montérkách nesehnal dost navoněné reklamy.
